Mezi zalesněnými valašskými kopečky se rozprostírá prostorná, elektrickým plotem obehnaná louka. Výběh, kde se běžně prochází veliké stádo, ale zrovna vypadá opuštěně.
„Koza, hej, koza, pojď!“ Usměvavý chlapík v modrém tričku střídavě volá, tleská a píská. Trvá to chviličku. Pak se ozve dusot a typické mečení. Zpoza horizontu cupitají kozy, jedna za druhou. Pořádná, rozmanitá banda z různých plemen. Jsou bílé, černé, hnědé, strakaté, velké i malé, s rohy i bez nich. Martin Vlček se skloní a několik zvířat jej obklopí a začne se o něj třít.
Na vizovické farmě chovají s manželkou více než stohlavé kozí stádo. Na některé z nich přímo volají jmény. Je tu Fanča, Gizela, Cecilka, Gábina, Kiki a Maki.
„Pojmenované nejsou všechny, jen asi čtyřicet koz, které jsou tu s námi delší čas. Některé mají své přezdívky, třeba podle barvy nebo podle toho, jak se chovají,“ prohodí s úsměvem.
O kozích povahách a chování by dokázal vyprávět dlouho, možná by to vydalo na sociologickou studii.
„Nedivte se, vždyť my tu máme takový populační vzorek. Jsou tu siláci, intelektuálové, dobré dojnice i vyděděnci. Jedna je kápo, druhá otloukánek,“ přidává na vysvětlenou muž, který ještě před šesti lety choval jedinou kozu a na farmaření vůbec nepomýšlel.
Vypráví o sobě jako o měšťákovi ze Zlína, který si pořídil domek na venkově, a to mu „trošku“ změnilo život. Nepůsobí přitom jako snílek nebo nenapravitelný romantik, který si usmyslel, že si pořídí stovku koz.
„Když jsme se sem s manželkou nastěhovali, říkali jsme si, že by možná nebylo špatné tu nějaké domácí zvíře mít. Nejprve jsme si pořídili dvě prasata. Známý, od kterého jsme je měli, nás pak ještě přemluvil, ať koupíme kozu,“ líčí Vlček.
Koza se jmenovala Lízinka. Od začátku ale hrozně mečela a Vlčkovi mysleli, že je nemocná.
„Brzy jsme zjistili, že koza je sice zdravá, ale že ji nechtěně týráme, protože musí mít společnost. Tak jsme pořídili druhou, divokou kozu, která předtím trávila většinu času někde v lese. Ta na sebe dodnes nenechá pořádně sáhnout.“
Obě kozy pak „poskákal“ kozel od sousedů a brzy se narodila kůzlátka. Vlčkovi najednou měli hodně mléka a začali přemýšlet, co s ním. Ani jeden s farmařením neměl zkušenosti, Martin pracoval jako obchodní zástupce, jeho žena Monika jako překladatelka. Najednou se měla učit, jak správně dojit a jak vyrobit dobrý sýr.
„Dojení mě učila sousedka, která pracovala v kravíně. Ale stejně mi trvalo rok, než jsem se naučila ten správný grif,“ usmívá se Monika.
Recepty na mléčné výrobky se učila z internetu, později navštívila specializovaný kurz. Nakonec ale mléčné produkty připravuje po svém, proto chutnají jinak než od většiny výrobců.
Kozy jsou vychytralé a zmlsané
Že se farmaření stane jejich živobytím, se Vlčkovi rozhodli v roce 2015. Na vizovické kozí farmě vyrábějí sýry, kefír, tvaroh a dokonce i zmrzlinu. Přitom si zakládají na tom, že jejich produkty nemají charakteristický kozí zápach. Je to jednak úpravou, ale také tím, že jejich zvířata se celoročně pohybují venku.
„Kdyby byly jen na noc ve chlévě, budou okamžitě smrdět a jejich mléko potom také,“ vysvětluje Vlček.
Někteří zákazníci mu paradoxně nevěří, že jde opravdu o kozí mléko. „Na druhou stranu, většině lidí ten kozí zápach vadí a mléko nechtějí konzumovat. A pro mě je největší zadostiučinění, když u nás něco ochutnají a zjistí, že jim to chutná,“ líčí farmář, který se snaží chovat své stádo co nejpřirozenějším způsobem.
Neusiluje přitom o nálepku eko nebo biochovu ani se nesnaží, aby z každé kozy vydojil co nejvíc litrů mléka.
Kozy jsou podle něj na chov náročnější než jiná domácí zvířata. Jsou vychytralé a poněkud zmlsané. Ve zhruba tříhektarovém výběhu mají spoustu trávy, ale více jim chutnají stromky – kůra, lístky i větvičky. Občas utečou k sousedům na aronie nebo rajčata. K tomu dostávají seno, cukrovarské řízky, oves, ječný šrot, solný minerální liz a další věci.
Ve výběhu se prohánějí po celý rok, i přes zimu. Mrazy ani sníh jim nevadí, zhoustne jim srst a chlupy pokryjí i vemena a kopyta.
V letních vedrech se zase válejí pod stromy, funí, dávají méně mléka a padá jim srst. A jsou také vděčným objektem pro návštěvníky. Na farmu totiž přicházejí exkurze ze škol, dětských táborů či firem.
Na dovolenou nejezdí
Je až s podivem, že se manželé Vlčkovi o chod farmy dokážou starat pouze ve dvou, jen jedno ze dvou denních dojení jim nepravidelně někdo vypomůže. Mimo péče o zvířata a výrobu se totiž věnují i administrativě, své produkty vozí do regionálních obchodů, hotelů a restaurací, jezdí na různé foodfestivaly a prodávají z domu.
„Je to práce na plný úvazek. Začínáme ráno a jedeme dlouho do noci. Když třeba vyrábím zmrzlinu, stává se, že končím i dvě hodiny po půlnoci,“ objasňuje farmář, který už si ale na denní režim zvykl.
Stejně jako na to, že si nezajede na běžnou dovolenou. Kozy se totiž dojí do podzimu a od ledna už musejí farmáři běhat kolem rození kůzlat.
„Beru to tak, že máme dovolenou doma. Je tu krásné prostředí, které si přizpůsobujeme tak, abychom se tu cítili co nejlépe. Však jsem si nedávno pořídil nafukovací bazén a výčep, takže mi tu nic nechybí,“ směje se majitel zřejmě největšího kozího stáda v okolí.
Zvětšovat jej už ale nechce, stovka umečených koz už je prý na hranici únosnosti.
Ze zmrzliny z uhlí se stal hit
Když se před třemi lety rozkřiklo, že ve Vizovicích prodávají černou zmrzlinu z kozího mléka, vzbudilo to pozdvižení. V Česku o nepříliš vídané pochoutce začala psát média a na farmu ihned přilákala spoustu zákazníků. Za vším přitom stála jen úvaha, jak využít kozí mléko.
„Měli jsme jej tehdy přebytek a zmrzlina byla dobrá možnost, jak jej využít,“ objasňuje Martin Vlček, který rád experimentuje a zmrzlinu tak vyrobil v nevšední barvě. Tu dodává rostlinné uhlí, které do zmrzliny přimíchává.
Recept chce znát skoro každý zákazník. Aby nemusel tisíckrát odpovídat stejně, vymyslel si farmář několik příběhů, jak černou zmrzlinu vyrábí.
„Můj nejoblíbenější je ten, že do ní přidávám rozemleté kozí bobky. Výraz některých zákazníků je nezapomenutelný,“ usmívá se.
Zmrzlina je dnes přes léto běžnou součástí nabídky. Mají asi dvanáct příchutí, včetně těch méně obvyklých. Připravují dokonce i speciální česnekovou, s níž měli úspěch na nedávném oblíbeném Festivalu česneku v Buchlovicích.
„Ve skutečnosti ale česneková není vhodná na běžné lízání. Berou si ji od nás do lepších restaurací, kdy ji používají jako přílohu k masu,“ upozorňuje Vlček.
Zázračné kolostrum
Úplně největší zájem je však o jinou věc, kterou na farmě jednou za rok mají. Jde o takzvané kolostrum, mlezivo, které se kozám tvoří ve vemeni bezprostředně po narození kůzlat. Obsahuje velké množství vitaminů, minerálů, bílkovin a dalších důležitých látek. V poslední době je to velmi oblíbený prostředek používaný k posílení imunity.
„Kozám se mláďata rodí bez imunity, všechny důležité látky získávají až z kolostra. O jeho využití pro člověka existují některé studie a v současné době poptávka po něm výrazně převyšuje nabídku. Ve velkém s tím teď obchodují farmaceutické firmy, ale těm neprodáváme,“ zmiňuje.
Zároveň zdůrazňuje, že odebíráním kolostra kůzlátka netrpí. „To, které používáme, se tvoří v prvních 12 až 24 hodinách po porodu. Mláďata v tomto čase vypijí jen minimum a kozám se zase doplní,“ ubezpečuje farmář, který kolostrum prodává lidem ve formě zamražených ledových kapslí.
