Když 1. září 1939 začala druhá světová válka, měla německá armáda ve výzbroji šest typů tanků, čtyři rozdělené římskými číslicemi na Panzer I – Panzer IV a dva tanky typu Panzer 35 (t) a Panzer 38 (t). Zatímco první dva lehké typy byly přechodové a neměly ve výzbroji zůstat dlouho, Panzer III a Panzer IV zůstaly u bojujících jednotek po většinu války. Panzer IV se dokonce stal jediným německým tankem, který se (byť v různých verzích) vyráběl od prvního do posledního dne války.
I tento slavný tažný kůň německých tankových jednotek však začal v průběhu doby zastarávat. A protože bylo zřejmé, že jeho následovník Panther ho nenahradí v plných počtech, začal německý zbrojní průmysl horečnatě vymýšlet, jak ze staré herky znovu udělat hvězdu bitevního pole. Vzniklo tak několik zajímavých návrhů, které měly v podstatě jeden jediný cíl: hodně muziky za co nejméně peněz.
Dva v jednom. Výkresy byly hotové za dva týdny
Zkombinovat dva tažné koně německých tankových vojsk (v originále Panzerwaffe) a získat tak levný a přitom výkonný stroj, se Němci pokoušeli hned několikrát. Nejznámější jsou projekty tanků PzKpfw III Ausf. K a PzKpfw III/IV (Panzer III a Panzer IV).
Co je důležité pro výkon tankuCo je to ráže a jak se počítá délka Pro výkon tankového kanónu jsou nejdůležitější dvě veličiny, ráže a délka. Ráže je zpravidla udávána v milimetrech, a vyjadřuje průměr největší munice, kterou je kanón schopen vystřelovat. Zjednodušeně řešeno čím větší průměr (ráže), tím větší účinek v cíli. Délka kanónu je pak důležitá kvůli rychlosti vystřelovaného projektilu. Platí základní pravidlo, že projektil zrychluje, dokud neopustí hlaveň, naopak od opuštění hlavně už jen zpomaluje. Proto čím delší kanón, tím vyšší rychlost střely a zpravidla větší schopnost prorazit pancíř. Délka kanónu se pak udává v násobku jeho ráží (např. 7,5 cm L/48, kde 7,5 centimetrů je ráže a 48 dálka kanónu v násobku ráží). Například tento rozšířený německý kanón je tedy dlouhý zhruba 3,6 metru. Na začátku války měly tanky nejčastěji ráži 20 nebo 37 milimetrů. Během bojů však rychle rostla a na konci války tak řada strojů nesla kanóny ráže 90, 100, 122 nebo dokonce 128 milimetrů, tedy několikanásobek původních hodnot. O tom, jak velký skok během války nastal, svědčí také nejrozšířenější ráže tankových kanónů, používaných dnes – 120 a 125 milimetrů. Jak vidno, od konce války přílišný progres nenastal a výrobci se tak zaměřují v první řadě na vývoj stále kvalitnější munice. |
V létě 1941 se německé tankové útvary poprvé u protivníka setkaly s větším množstvím tanků T-34 a KV, které kvalitou převyšovaly jejich vlastní výzbroj. Proto bylo kromě urychleného dokončení taženého protitankového kanónu PaK 40 s ráží 7,5 centimetru a provizorní série stíhačů tanků Marder rozhodnuto osadit věž tanku PzKpfw IV výkonnějším kanónem.
Původně stroj nesl krátký kanon, který svou mimořádnou nepřesností byl určen pouze k boji se statickými cíli, jako bylo například opevnění. Volba tedy padla na dvakrát delší a mnohem výkonnější kanón ráže 75 milimetrů (viz boxík, co je důležité pro výkon tanku).
Ve finále to byla úspěšná modernizace, známá pod označením PzKpfw IV Ausf. F2/G. Nicméně už v té chvíli bylo zřejmé, že po Panzeru IV bude nutné modernizovat i Panzer III, který začal v tvrdé konkurenci sovětských strojů také rychle zastarávat. Ruské tanky jej předčily rychlostí, obratností, efektivitou pancéřování a v neposlední řadě i účinností výzbroje.
Proto zástupci Úřadu pro vyzbrojování na schůzce 15. prosince 1941 zadali inženýrům firmy Krupp přípravu výkresů, které měly řešit problém montáže věže tanku PzKpfw IV s novým kanónem na podvozek PzKpfw III.
Tank Panzer III, který doposud nesl hlavní tíhu protitankového boje, již v té době narážel i na své mechanické limity, a tak v jeho případě byly nutné zásahy do základní konstrukční koncepce. Předběžné výkresy měla konstrukční kancelář firmy Krupp hotové již za necelé dva týdny.
Během přípravných prací před samotnou výrobou tanku však bylo zjištěno, že věž s dlouhým a těžkým kanónem posunuje těžiště tanku, což s výrazným nárůstem hmotnosti přinese řadu mechanických problémů. Nadměrně by například byla namáhána přední pojezdová kola podvozku, která by se na měkčím podkladu zabořovala hluboko do terénu, a tak by znemožňovala tanku pohyb.
Z těchto důvodů by bylo zřejmě nutné vyvinout zcela novou převodovku a také nový typ pásů. Poté, co byl s výsledky přípravných prací seznámen Adolf Hitler, rozhodl v modernizaci dále nepokračovat. Nad projektem PzKpfw III Ausf. K se definitivně zavřela voda na jaře 1942, kdy začala být výroba původního Panzeru III utlumována ve prospěch bojově hodnotnějších útočných děl StuG III, postavených na stejném podvozku.
PzKpfw III/IV, jak název napovídá, byl dalším pokusem o kombinaci dvou strojů, z nichž ten první již byl za zenitem, ale stále bylo snadné jej vyrábět ve velkých počtech. V případě verze III/IV jsou vidět i rozsáhlé úpravy podvozku, zejména sklopený pancíř, jehož význam Němci pochopili po setkání se sovětskými tanky T-34.
Nový pancíř, který už protitanková puška neprobije
Když už bylo zřejmé, že porážka u Stalingradu zhatí celé tažení roku 1942, vzrostly snahy o snižování náročnosti výroby jednotlivých tankových typů při současném zvyšování jejich bojové efektivity. Společnost Krupp proto navrhla hlubokou modernizaci PzKpfw IV a Úřad pro vyzbrojování se spolu s generálním štábem rozhodl, že tento projekt stojí za realizaci.
Pokud byl totiž v té době PzKpfw III považován za zastaralý a nevhodný pro další modernizaci, Tiger dostupný pouze v malých počtech a Panther stále ve vývoji, pak PzKpfw IV měl v Panzerwaffe naprosto výsadní postavení. Jeho výroba již byla zaběhnutá a přezbrojení na dlouhý 75mm kanón PaK 40 zvýšilo jeho bojovou hodnotu dostatečně na to, aby mohl konkurovat většině protivníků jak v Sovětském svazu, kde se schylovalo k bojům o ukrajinské město Charkov, tak i v severní Africe, kde se „Liška pouště“ Rommel stále potýkal s britským stratégem Montgomerym.
Přední pancíř korby modernizovaného stroje měl mít nově sílu 80 milimetrů a zároveň být sklopen, což by z něj dělalo v některých částech efektivně stejně dobře chráněný tank, jako byl Tiger. Měsíc po schválení projektu navíc došlo k navýšení požadované tloušťky bočního pancíře korby a zadního pancíře věže až na 45 milimetrů, což mělo vyřešit problém se sovětskými protitankovými puškami. Ty mohl přenášet každý pěšák a měly dostatečný výkon na to, aby probily starší typy pancířů některých německých tanků.
Všechny tyto změny, spolu s upraveným pojezdovým ústrojím a širšími pásy, však měly za následek zvýšení hmotnosti tanku na 27,2 tuny a při použití širokých 560mm zimních pásů pak až na 28,2 tuny. Taková váha by byla na současný podvozek příliš.
Další vývoj této modernizace nejrozšířenějšího tanku německé armády ovlivnila schůze komise pro vývoj tanků ze 17. února 1943. Již dříve bylo výrobním podnikům přikázáno produkci PzKpfw IV zdvojnásobit do října 1943 a nadto do jara 1944 zajistit výrobu dalších 1 200 kusů. Společnosti dodávající ocelové části a kompletující celé tanky však konstatovaly, že těchto cílů mohou dosáhnout pouze v případě, že současná konstrukce PzKpfw IV zůstane zachována.
Po tomto oznámení tanková komise přehodnotila svůj předchozí vstřícný postoj k uvedené modernizaci, a protože nevýhody v širším výrobním kontextu převýšily její výhody, doporučila Adolfu Hitlerovi projekt ukončit.
Bitva u KurskaBitva u Kurska (operace Zitadelle, operace Citadela) byla jednou z nejvýznamnějších bitev druhé světové války na východní frontě. Hlavní roli zde hrály tanky. Německá vojska operaci zahájila 5. července 1943 s úmyslem získat zpět na svou stranu strategickou iniciativu na východní frontě a připravit Rusku natolik vážné ztráty, aby nemohl během roku zahájit významnější ofenzívu. Bezprostředním cílem bylo zlikvidovat Kurský oblouk a zničit sovětské síly v této oblasti. Pro Němce skončila bitva neúspěchem. |
Zkušenost z bitvy
Když v létě 1943 skončila gigantická bitva u Kurska, obě bojující strany pečlivě analyzovaly její průběh i důsledky. Mimořádné ztráty obrněné techniky, které během bitvy utrpěli Sověti i Němci, vedly k zahájení řady nových zbrojních programů, na jejichž konci měly být výkonnější stroje, schopné masové výroby a hromadného nasazení.
Na německé straně zároveň Speerovo Ministerstvo pro zbrojní průmysl intenzivně tlačilo na standardizaci a snížení počtu vyráběných typů, z čehož automaticky vyplynul další pokus o spojení dvou nejvíce používaných německých tanků, Panzer III a Panzer IV.
Projekt byl pod krkolomným oficiálním názvem Panzerkampfwagen auf Einheitfahrgestell III/IV odstartován 4. ledna 1944 a měl z něj vzejít základ pro střední tank s věží z PzKpfw IV Ausf. J a stíhač tanků, který nahradí ve výrobě StuG III i všechny typy stíhačů na podvozku PzKpfw IV.
Všechny úpravy podvozku byly celkově vedeny snahou zvýšit jeho efektivitu v boji za současného snížení materiálových nároků. Rozsáhlé použití sklopeného pancíře potom odkazuje na ovlivnění konstrukcí PzKpfw V Panther, jehož výroba běžela v té době na plné obrátky. Motor Maybach HL120 TRM byl kompletně převzat z PzKpfw IV, spojka, převodovka SSG 77 a podstatná část podvozku potom z PzKpfw III. Nové širší pásy měly zajistit stroji lepší rozložení hmotnosti, důležité pro pohyb v těžkém terénu.
Věž tankové verze byla prakticky zcela kopií věže PzKpfw IV Ausf. J, měla však jedno výrazné omezení - nemožnost použít kontaktní elektrické spoje uvnitř věnce věže. Nutnost nahradit je pružným elektrickým kabelem zamezila plnému otáčení věže kolem své osy. Osádka tak měla možnost zaměřovat kanón pouze v rozsahu 270° oběma směry. Přesto však stroj na papíře vypadal slibně, a tak zadalo 6. oddělení Úřadu pro vyzbrojování, zodpovědné za motorizované jednotky v březnu 1944 výrobu tří prototypů, tentokrát ještě na standardním podvozku Panzeru III.
Po sérii testů bylo v červnu téhož roku rozhodnuto zahájit výrobu tanku v továrně Krupp-Grusonwerk s termínem spuštění linek v únoru 1945. Stíhač tanků na společném podvozku pak měl být vyráběn hned v pěti různých koncernech (Alkett, Miag, Krupp, Vomag, Nibelungenwerk). Mezi listopadem 1944 a květnem 1945 měl nahradit ve výrobě StuG III, StuG IV, Panzerjäger IV a nakonec i samotný Panzer IV.
Výrobce pancířů, Deutsche Edelstahl, stačil ještě v září 1944 vyrobit šasi prvního prototypu, nicméně už o dva týdny později byl celý slibný projekt zastaven kvůli dalšímu snižování počtu vyráběných typů. Od poloviny roku 1945 totiž měla být zrušena výroba všech konstrukcí, které nevyužívaly podvozky Pantheru, Tigeru nebo Panzer 38(t). Letitý podvozek z původně československého tanku LT-38, který pod zkráceným názvem Panzer 38(t) německá armáda přijala do výzbroje po okupaci českých zemí v březnu 1939, tak v délce služby překonal i nejslavnější tahouny německého válečného úsilí, Panzer III a Panzer IV.
Konec prvního dílu
Zdroje:
- Thomas L. Jentz, Hilary Louis Doyle, Panzer Tracts No. 7-3 (Barnesville, 2006)
- Thomas L. Jentz, Hilary Louis Doyle, Germany’s Panzers in World War II: From Pz.Kpfw.I to Tiger II: A Pictorial History of All the Famous German Panzers from 1935 to 1945 (Barnesville, 2001)
- Thomas L. Jentz, Hilary Louis Doyle, Panzer Tracts No. 20-1 (Barnesville, 2001)
- Wargaming
