Jak veliké riziko pro nás dnes přírodní pohromy představují?
My je dnes vnímáme především optikou televizních zpráv a dalších médií. A tak se nám může zdát, že svět stíhá jedna katastrofa za druhou. Ale zemětřesení, sesuvy půdy, povodně, větrné smrště, to všechno jsou naprosto normální přírodní procesy. Neštěstí je z nich ve chvíli, kdy se dostanou do kontaktu s člověkem. Ale z hlediska přírody jde o přirozený vývoj krajin. Je naprosto logické, že ve vysokých horách, jako jsou Andy nebo Alpy, dochází k sesuvům a bude k nim docházet i do budoucna. V místech, kde se střetávají litosférické desky, vznikají a budou vznikat zase zemětřesení. Zjednodušeně řečeno, problém nastává, když tam bydlí lidé.
Kdo je Vít VilímekNarozen v Mariánských Lázních v roce 1959. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde v současné době učí a vede výzkum několika projektů domácích i zahraničních. Kromě toho se aktivně podílí na práci mezinárodní asociace na výzkum sesuvů (International Consortium on Landslides) a nově byl zvolen do vedení mezinárodního konsorcia pro zmírnění dopadů přírodních katastrof (International Consortium on Geodisaster Reduction). Pracuje v redakčních radách několika odborných zahraničních časopisů. |
Což ovšem přece neznamená, že se přírodním katastrofám nemůžeme bránit.
To samozřejmě, otázka však je, do jaké míry. My můžeme některé procesy sanovat, některé ne. Zemětřesení nezabráníme, sesuvu do určité míry ano, u povodní můžeme omezit škody, ale úplně je také nezastavíme. Takže někde můžeme zapůsobit na přírodu, v mnoha dalších případech je ovšem lepší působit na lidi, aby nestavěli nebo nežili v místech, kde je zvýšené riziko.
Ale to nejde vždy, že?
Samozřejmě s tím, jak lidí přibývá, dostávají se sídla nebo stavby do míst, kde by asi být neměly. Obecně se tak přijímá názor, že přírodních katastrof neustále přibývá s tím, jak přibývá i obyvatel. Přírodní pohromy se často opakují na stejných místech, takže důkladné poznání minulých událostí může ušetřit životy i majetek do budoucna.
Zapomínají lidé na minulé katastrofy?
Často se vracejí například na místa, kde sice někdy v minulosti k nějaké pohromě došlo, ale od té doby, stačí jedna nebo dvě generace, už tu k žádné události nedošlo. Takže to lidé berou tak, že se jednalo o něco naprosto výjimečného a dnes už je oblast bezpečná. Lidé tam opětovně staví, a pak se diví, když se přírodní proces opakuje.
To je třeba případ českých povodní?
Určitě. Já si například vzpomínám na případ z povodní roku 1997. My jsme tehdy na fakultě dělali výzkum, který měl zjistit, co povodně udělají v krajině. Projížděl jsem tehdy bezprostředně po povodních několik údolí, abych na vlastní oči viděl, co taková velká povodeň v krajině dokáže napáchat. Když jsem se na stejná místa vrátil po několika měsících, překvapilo mě, že se například staví povodní zničený most na úplně stejném místě jako předtím a lidé se snaží za každou cenu obnovit koryto řeky v původní podobě. Most i řeka byly obnoveny v té podobě, při které už jednou došlo k neštěstí.
To vůbec nedává smysl. Když už jednou řeka vymlela nové koryto, proč ho vracet s ohromnými náklady do původní podoby a dělat umělé břehy? Vždyť další srovnatelně silná povodeň způsobí obdobné škody. To jsou s dovolením vyhozené peníze.
Co by se podle vás tedy mělo dělat?
Respektovat povodeň. V tomto konkrétním případě stačilo zesílit pilíře mostu, aby vydržely další povodeň, možná most třeba prodloužit nebo udělat nějaké podobné dílčí opatření. Určitě se to dalo vyřešit s mnohem menšími náklady, než se za každou cenu snažit vše vrátit do původního stavu. Stejné je to s obnovou i protipovodňovou ochranou obcí, které byly dříve zatopeny. Je nutné rozvážit, zda opravdu musí znovu stát na místě, které je evidentně nevhodné. A pokud jim postavíme protipovodňovou ochranu, musíme si uvědomit, co to znamená pro obce níže po proudu. Voda se jen o to rychleji povalí níže na další sídla.
Stavba protipovodňového valu v Zálezlicích
Kvůli protržené protipovodňové hrázi byla zaplavena v noci ze středy na čtvrtek obec Nové Kopisty nedaleko Terezína. (6. června 2013)
Ale v moderní evropské krajině je dost těžké nechat řeky téct, kudy chtějí. Vždyť každý kousek krajiny už dnes někomu patří.
Ale krajina není neměnná a bude se proměňovat vždycky, ať uděláme, co uděláme. Snažit se krajinu napravit pomocí nějakých technických opatření bude vždy nesmírně drahé a velmi často neúčinné. Přírodní katastrofy jsou jen projevy přírodních sil, které nezastavíme a těžko budeme ovládat. Musíme vždy pečlivě zvážit, jakou sílu by daný přírodní proces mohl mít, a pak určit, zda se proti tomu dá něco dělat a zda se investice vyplatí.
A samozřejmě nezapomenout, co a proč se stalo. Ale to bude vždy těžké. Lidé zapomínají i na mnohem tragičtější události než české povodně. I na takové, u kterých byste očekával, že zanechají v paměti nesmazatelné stopy.
Máte na mysli něco konkrétního?
Já nezapomenu, jak jsme se byli podívat v Peru pod horou Huascarán, tedy místech, kde v roce 1970 došlo k velkému zemětřesení a následnému zřícení skal a ledu. My si tuto událost pamatujeme kvůli smrti našich horolezců, ale celá událost byla ještě tragičtější. Zahynuly tam tisíce lidí a vlivem vlastního zemětřesení v širším okolí další desítky tisíc lidí. Nevíme přesně, kolik jich bylo, možná 60 tisíc, možná 80 tisíc. V každém případě šlo o hroznou tragédii. A lidé oblast pod Huascaránem znovu intenzivně osídlují.
Jak to tam vypadá?
Byli jsme v obci Yungay, která byla kompletně zničena. Již 30 let po této události, tedy relativně nedávno, stála škola v místech, kudy se prohnala lavina bahna, kamení a ledu. Je pravda, že to bylo na okraji, nicméně v centru dráhy této laviny už se postupně začínají objevovat domy. Třicet let z pohledu přírody není tak moc, z lidského pohledu je to celá jedna generace, a to obvykle na zapomnění stačí.
Nešlo v případě této katastrofy opravdu jen o výjimečnou, jedinečnou událost?
Na první pohled by se mohlo zdát, že to byla velká shoda nešťastných náhod. Spouštěcím mechanismem bylo silné zemětřesení, pak se utrhly bloky ledu a části skal. Tato masa spadla na níže položený ledovec, pak do údolí, kde tekla řeka, a pak se tato směs vody, ledu a bahna řítila rychlostí 200 až 350 kilometrů dolů do podhůří. Rychlost proudu byla taková, že v jedné zatáčce proud díky odstředivé síle překonal hřeben oddělující vedlejší údolí, ve kterém zničil právě městečko Yungay, o kterém jsem již mluvil. A mimochodem, naše horolezce zabila při stejném zemětřesení ještě jiná (mnohem menší) lavina na jiném svahu Huascaránu.
Ale abych se vrátil k vaší otázce: vypadá to jako hrozná náhoda, ale my máme doklady, že k podobným událostem v této oblasti docházelo opakovaně a vícekrát. V prehistorické době zde musela být minimálně jedna katastrofa rozsahem ještě větší než ta v roce 1970. A v letech 1962 a 1987 došlo k menšímu řícení skal a ledu, i když menšímu. V roce 1962 byla kompletně zničena vesnice Ranrahirca s pěti tisíci obyvatel. Takže z hlediska přírody ze severního vrcholu Huascaránu padají laviny sněhu, ledu a skal poměrně často.
Sesuv půdy se zastavil těsně před dvěma vesnickými domy. Jiní ale bohužel to štěstí neměly a stejný sesuv zabil o kus dále šest lidí (pohoří Cordillera Negra v Peru).
Pokud je tedy stále možné, že něco takového by se mohlo opakovat, dalo by se příště zabránit tak hrozným ztrátám?
Důležitou roli může sehrát třeba vzdělání a příprava. I po zemětřesení a následném řícení z Huascaránu měli největší šanci přežít dobře informovaní lidé. Na místě tehdy byli čirou náhodou francouzští geofyzici s peruánskými průvodci, kteří těmto procesům rozuměli. Byli na cestě údolím, ale otřesy byly tak silné, že je ucítili i v autě za jízdy. Pak navíc ještě uslyšeli ohromný hluk, podívali se tím směrem, kterým se podívat měli, tedy na vrcholek Huascaránu a viděli oblak sněhu z laviny. Poznali, co hrozí, vyskočili z auta a běželi na nejbližší kopec. Díky tomu se zachránili. Z jejich svědectví v me, že lidé, kteří všeho nechali a běželi na bezpečné místo, se zachránili. Lidé, kteří "otáleli" – třeba zachraňovali příbuzné nebo majetek – ti už to ve většině případů nestihli.
To ovšem nebyli informovaní laici, ale přímo geologové.
Nemusíte být zrovna profesionál, stačila by třeba příprava ve škole. Z velké tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 máme zaznamenáno několik případů, kdy děti japonských turistů varovaly rodiče, že si ústup moře nemají chodit fotografovat, ale jít se schovat do vnitrozemí nebo na nějaké vyvýšené místo, protože jde o předzvěst příchodu tsunami. U podobných událostí nebývá času nazbyt, takže ohromně pomůže, když má člověk za sebou alespoň nějakou průpravu.
Samozřejmě záleží i na její kvalitě. Zrovna Japonsko je příkladem země, která přírodní katastrofy nepodceňuje. Když se v Japonsku provádí nácvik pro případ zemětřesení, je vidět, že ho lidé berou vážně. Je důkladný, soustředěný a účastní se všichni. Viděl jsem podobné nácviky i v rozvojových zemích a o jejich účinnosti mám svoje pochybnosti. Jistě, některé věci se dělaly dobře a určitě je to lepší než nic.
Ledovcové jezero Palcacocha je jedním z míst, kde dnes pracují čeští vědci. V roce 1941 po pádu laviny vylilo ze svých břehů. Velká záplavová vlna tehdy zasáhla 20 kilometrů vzdálené město Huaráz a zabila 6-7 tisíc lidí.
I přesto si tsunami v roce 2010 vyžádala přes 15 tisíc obětí.
Katastrofy hrozí leckde, ale obecně platí, že v dobře fungující a bohaté zemi je ztrát na životech podstatně méně než v zemích rozvojových. Jistě, i tak může jít o život, ale lidé jsou lépe chráněni. Zároveň v rozvinutých zemích bývají podstatně větší škody materiální, s tím však nic neuděláme, tak to prostě je. Je to mnohem lepší mít škody za miliardy než tisíce nebo desítky tisíc lidských obětí.
Přesuňme se do České republiky. Ta je z hlediska přírodních rizik šťastnou zemí, že?
Jsem zvyklý pracovat v zahraničí, jezdil jsem pracovně hodně do střední Asie, do Jižní Ameriky i do Afriky. Takže mám nějaké srovnání a je fakt, že Česká republika je v tomto ohledu nepoměrně klidnější. Určitě máme své problémy, to je jisté, ale nejsou tak vážné jako na mnoha jiných místech světa.
Co povodně posledních dvou desetiletí?
V tuhle chvíli nemůžeme s určitostí říci, zda povodně z posledních let představují nějakou novou normu, nebo šlo o shodu okolností, ale pokud by skutečně do budoucna hrozil větší výskyt extrémů, což je pravděpodobné, měli bychom alespoň uvažovat, co s tím. A totéž se týká problému s nedostatkem vody.
Myslíte sucho?
Není to dosud žádný hrozivý problém, ale pokud by skutečně docházelo do budoucna k větším výkyvům počasí, například oblast mezi Prahou a Podkrušnohořím by tím mohla hodně trpět. Srážkový roční průměr se nemusí měnit, ale mohly by být velké výkyvy: extrémní srážky v krátké době a pak delší období sucha. Mě v tomhle kontextu dost překvapuje, že se u nás alespoň nemluví o možnosti stavby dalších přehrad. Nemusí se hned začít budovat, ale diskutovat bychom o této možnosti měli.
To by nebylo příliš populární opatření.
Máte asi pravdu, ale jako obrana proti výkyvům počasí by přehrady byly užitečné. S vhodným režimem mohou sloužit i jako ochrana proti povodním, i jako zásobárna vody na suché roky. Fakt je, že u takto fungujících nádrží by asi nikdo chatu mít nechtěl, protože hladina by mohla kolísat o desítky metrů. Turisticky populární destinace by to tedy určitě nebyla. Funkce a popularita jsou ovšem dvě různé věci a z dlouhodobého hlediska by bylo dobré alespoň myslet i na ty horší možnosti.
