Jak jezdectví ovlivnila pandemie koronaviru?
Výrazně. Dostihový sport žije ze sponzorů a majitelů dostihových koní. A firmy dnes šetří, nevědí, co bude. Pořadatelé dostihů tak v letošním roce přišli o řadu sponzorů, některé dostihy byly zrušeny kvůli financím, jiné kvůli hygienickým opatřením souvisejícím s covidem-19. A dotýká se to i nás, když nebyly dostihy, nemohli jsme vydělávat.
Podzim jste ale měla povedený. V říjnu jste byli s valachem Cacophonousem v Gr 1 Prix du Cadran v pařížském Longchamp pátí a poté v Miláně a v italském St. Legeru čtvrtí. Jak si vlastně vedete v Ladies Cupu Bflow, českém šampionátu žen?
Ráda bych ho vyhrála, což se mi v minulosti třikrát povedlo, ale zatím jsem druhá.
Jste nyní víc jezdkyně, nebo už trenérka?
Těžko říct, jsem oboje. Jezdím dostihy s koňmi od majitelů jiných stájí, ale i s těmi, které trénuji. V tréninku jich mám teď jedenáct. Jsem ráda, že jsem stále i jezdkyně, a výsledek tak můžu ovlivnit i ze sedla.
Takže majitel koně si vás najme, abyste se o jeho koně starala, případně s ním jela dostih?
Ano, chce mít svého koně u mě v tréninku a platí mi měsíčně částku, za kterou se o koně staráme, trénujeme ho a připravujeme do dostihů. A jindy mi zavolá cizí trenér koně nebo i majitel, že chce, abych odjela jejich koně v dostihu.
Jak vypadá takový váš běžný den ve stáji?
Vstávám v půl šesté, jedu do stáje, kterou mám v pražské Chuchli. Staráme se o koně s mým čtyřčlenným týmem, musíme jim uklidit boxy, nakrmit je, než vyjedeme. To, co všichni koňáci znají. Pak začínáme s jejich tréninkem a končíme po poledni. Pak musíme koně vyčistit, dát jim oběd. A třeba včera u nás byl kovář, tak jsme drželi koně při kování. To jsme potom ve stáji celý den.
Martina Havelková
Do Velké Chuchle jste chodila i na Střední školu dostihového sportu a jezdectví. Jsou dnešní mladí jezdci jiní než vaše generace?
Míň jich u toho sportu vydrží. Zjistí, že to není jen trénink a ježdění na koni, ale hlavně dřina ve stájích. Že k tomu koni musí každé ráno brzy vstávat a že ani o víkendu se ten kůň nezvládne sám najíst. Když jsem já přišla do prváku, bylo nás třicet a závěrečné zkoušky nás dělalo patnáct. Teď je úbytek během studia ještě větší.
Čím to je?
Mám pocit, že nemají takovou touhu. Vždycky žákům říkám: Když budete chtít, můžete všechno. Já jsem měla od osmi let sen, že budu žokejka, a věnovala jsem tomu veškerý volný čas. Je také zajímavé, že letos do prváku nepřišel žádný kluk, jsou tam jen samé holky. Asi se kluci dnes věnují jiným sportům a zálibám.
Ještě v něčem jsou jiní?
Když ty děti vidím, jsou větší a častěji mají problémy s váhou. Málokdo je od pohledu žokej, ale doba je dnes taková. Děti mají méně pohybu, jsou víc na telefonech a ztrácejí kontakt s realitou.
Váha je v dostizích klíčová. Těžko závodit i jen s lehkou nadváhou.
Na dostihových koních nemůže sedět sedmdesátikilový jezdec, já jezdím váhu v dostihu od 49 kg a to je váha i se sedlem. Naštěstí jsem hubená od přírody, ale stejně musím jíst zdravě, kontrolovat se, cvičit. Pro jezdce je velká výhoda, když váží jen okolo padesáti kilo. Někteří kluci ale opravdu trpí.
Jak to vypadá?
Nejedí a nepijí i několik dní. V sobotu je čeká závod, tak se najedí v pondělí a od té doby už nepozřou nic. A od čtvrtka třeba ani nepijí.
To zní dost drasticky.
Tělo si na to prý zvykne, chce to ale velkou vůli. Samozřejmě jsou žokejové, kteří mají váhu v pohodě a nemusí takhle bojovat o každý gram. Čím je člověk vyšší, tak má i vyšší váhu. Proto jsou většinou žokejové všude na světě malého vzrůstu.
Žokejka Martina Havelková.
Jaký je vlastně současný stav dostihového sportu?
Mám o budoucnost dostihů v Česku strach. Doba se mění, dneska je řada věcí online, ale dostihy jsou pořád o té práci, která je často těžká, nevděčná a špatně ohodnocená. Majitelé podpoří dostihový sport investicí do kvalitního koně a to je moc dobře, ale část peněz by vždycky měla mířit do stájí a zázemí, protože od toho se pak odvíjí celková úroveň. Pokud dnes dostihy bojují s nedostatkem lidí a peněz kolem koní, je to právě proto, že je nezaplatíme. Prostě nemáme z čeho.
Například ve Francii žije dostihový svět ze sázkového provozu, v Česku ze sázek dostihy nemají nic.
Bohužel, snad se to časem změní. Stát dává nějaké peníze na podporu pořadatelů dostihů, ale dostihy si majitelé z velké části platí sami. Pokud si někdo myslí, že si koupí dostihového koně a bude vydělávat, tak je na omylu. Samozřejmě vyhrát Derby nebo Velkou pardubickou se vyplatí a pak se vám náklady na koně zčásti vrátí zpět.
Majitel koně tedy musí být milionář.
Nemusí to tak být vždy. Pořizovací ceny koní na aukcích jsou dnes různé a v dostihu už kolikrát porazil kůň za třicet tisíc korun toho milionového.
Kolik stál nejdražší kůň, na kterém jste kdy jela?
Sedm milionů.
A poznáte, že jde zrovna o tak drahého koně a ne o koně za půl milionu?
Většinou to tak opravdu bývá, že když na něm sedíte, je vám jasné, že ten kůň už má nějakou hodnotu.
Josefa Váňu lidé znají jako neúnavného dříče.
Dva roky jste trénovala pod Josefem Váňou starším, jaký je?
Je to živel, je jako drak a posunul hranice nemyslitelného. Domníval se, že tak, jak to dělá on, to zvládnou i ostatní, ale tak to někdy nebylo (usmívá se). Jela jsem u něj třeba s klisnou Sixteen (pozdější dvojnásobná vítězka Velké pardubické, pozn. red.) Jarní cenu. Pan Váňa měl ale spíše skokové koně, já chtěla jezdit více rovinové závody, tak jsem přešla k panu Holčákovi do Velkých Karlovic a tam byla osm let.
Je to více než měsíc od Velké pardubické, kde po skoku přes Taxisův příkop zemřel kůň Sottovento. Mluvilo se o tom, zda Taxis nepředělat, co vy na to?
Taxis k Velké pardubické patří. A pokud by měl být trochu jiný, měli by o tom rozhodnout zkušení jezdci a trenéři, kteří ho hlavně skákali. Ale zásadně ho měnit, nebo dokonce rušit po sto třiceti letech? Za mě určitě ne.
Souhlasíte s tím, že smrt k dostihům patří?
Bohužel, je to tak, ale smrt patří ke každému sportu stejně jako k životu. Taxis není žádný hrůzostrašný skok, kůň se může zranit nebo zemřít i při skoku na malé hirdě (proutěná překážka, pozn. red), jen se o tom tolik nepíše.
Jak smrt koně vnímáte?
Je to těžké a smutné. Staráme se o koně odmala a k některému si vytvoříte silnější vztah než k ostatním, ani s ním nemusíte vyhrávat dostihy. Někdo po smrti svého oblíbeného koně brečí a nespí. Třeba před rokem jsem nakrmila koně, zařehtal, byl v pohodě, přišla jsem k němu za deset minut a ležel tam mrtvý. Dostal infarkt.
Co jste dělala, když jste ho tam viděla?
Volala jsem to majiteli a pak brečela. Byl to velice nadějný kůň, měl skvělý původ a výkonnost. Majitel na něj dostal i nabídku, aby šel dělat plemeníka do chovu. Smrt i bez „Taxisu“ je vždycky rána, ale takový je prostě náš život u koní, který, když chcete, nemá konce.
