Samotnou Tour už léta poznávají z odlišného úhlu pohledu. On coby závodník, ona jako fanynka, amatérská cyklistka... a manželka. Také o tom vyprávějí v rozhovoru pro MF DNES.
Když jste se s Tour poprvé setkali naživo, byla jiná, než jste si ji od televize představovali?
Roman: Ján Svorada a René Andrle mi před mým prvním startem říkali: Bude to velké. A stejně jsem si neuměl představit, jak moc velká Tour doopravdy je. Ten obrovský humbuk a stres mě zaskočily. Ale docela rychle jsem si na to zvykl.
Michaela: Mě překvapili ti závodníci, že jsou naživo takoví klučíci. V televizi vypadají jinak, větší a dospělejší, jako hrdinové s velkou autoritou. A pak je vidíte, jak jsou maličcí, hubení, mladí.
Zaskočili vás i občas velmi nevychovaní diváci u trati?
Michaela: Já byla v roce 2013 už dva dny před etapou na Alpe d’Huez a tam probíhala nepřetržitá holandská párty. Ráno po nich bylo vždycky na silnici rozbité sklo. Závod už ani moc nevnímali, celé tři dny prožili tak trochu v transu.
Pak se stává, že skáčou cyklistům pod kola a srážejí je na zem.
Roman: To je součást kolosu Tour. Vám nezbývá než se uzavřít do jakési bubliny, koncentrovat se na výkon a do poslední chvíle doufat, že vám uhnou. Jinak... Prostě buď takového fanouška trefíte, nebo ne.
Roman Kreuziger s manželkou Michaelou
Dokážete pochopit Lópeze z týmu Astana, že na Giru profackoval slovinského fanouška, který ho shodil z kola při útoku na vítězství ve 20. etapě?
Roman: Naprosto.
Michaela: I když by neměl takhle reagovat.
Roman: Neměl, ale v situaci, ve které byl, ho zcela chápu. Nikdo si neuvědomuje, kolik měsíců věnujete tomu, abyste se dostal do kondice. A pak vás nějaký divák, který často ani není ve stavu, aby se díval, sejme. Lopéz byl ještě docela slušný.
„Tour je kolos, s humbukem a plná stresu. Nezbývá vám než se uzavřít do jakési bubliny a koncentrovat se na výkon.“ |
Pokud se ohlédnete za vašimi cestami na Tour, na kterou chvíli naopak vzpomínáte nejraději?
Roman: Na ročník 2013. Už jsme tušili, že s Contadorem Tour nevyhrajeme, ale v rovinaté etapě jsme na bočním větru roztrhali peloton a ujeli Froomovi a týmu Sky. Na takový den se nezapomíná.
Michaela: Mně Tour nejdřív k srdci moc nepřirostla. Francouzi byli k fanouškům dost nevraživí, i když se nemohu divit, když sleduji, co tam provádějí třeba ti Holanďané.
Roman: Na Francii se najde málo pozitiv.
Michaela: Giro je příjemnější. Ale z Tour ráda vzpomínám na večer v Megeve před 20. etapou v roce 2016, kdy Oleg Tiňkov rozpouštěl svůj tým a loučil se s Tour. Tehdy tam byli Roman i Peter Sagan a panovala úžasná atmosféra, parta držela spolu. Následující den to dokázali a Peter pomohl Romanovi na 10. místo.
Kreuziger: Bude to zase stres a humbuk, ale stejně se na Tour těšíte |
Cestu k letošní Tour vám zkomplikoval dubnový těžký pád na Valonském šípu. Co vám bezprostředně po něm blesklo hlavou?
Roman: Že z deseti sezon, které v profipelotonu máte, bývá pět dobrých a pět na houby. Bál jsem se, že mám přetrhané vazy a že je po sezoně. Až když jsem se zvedl, byl jsem zase trochu optimistou.
Michaela: Já si u televize řekla: A doprčic. Roman se chytil tak, jak se chytáte, když máte zlomenou klíční kost. A pak záběr skončil. Až později mi napsal: Neboj, bude to dobré. A potom z nemocnice v Belgii psal: Klíček to není.
Roman: Ale bylo to dost pohmožděné rameno. V takhle vysoké rychlosti jsem asi nikdy nespadl.
Jak významnou roli hraje psychika, když se dostáváte po pádu zpět do kondice a jde to pomalu?
Roman: Velkou. Chcete jít trénovat a ono to nejde, pořád návrat oddalujete. A čím víc se stresujete, tím víc se léčba zpomaluje. U profesora Koláře mi řekli, že nic přetrženého není, ale že léčba ramene bude trvat 6 až 12 týdnů a že ji neurychlím. Teď jsme v 11. týdnu, do Tour bych se měl dát dohromady.
Pokud manžel nemůže trénovat, čím ho zabavíte?
Michaela: Nejlepší je nechat ho být, protože v takovém případě bývá hrozně nervózní.
Roman: Ani dcery na mě v takových chvílích nezabírají. I když jsem už mohl jezdit, nesměl jsem jezdit intenzity – a viděl jsem, jak mi utíká čas. Jsem pak raději sám, než abych byl nepříjemný na své okolí.
Navíc se přidala i viróza.
Roman: To byla poslední kapka. Holky potom na Gardě vyrážely ven, abych měl doma klid.
Je pravda, že jste v červnu naplno začal trénovat až deset dní před závodem Kolem Švýcarska?
Roman: Ještě později. Do Švýcarska jsem odjížděl ve stavu, v jakém bych zjara na závody ani neodjel.
Michaela: Říkali jsme si: Forma bude tentokrát velká neznámá.
Roman: A nedopadlo to výsledkově tak, jak jsem si představoval (22. místo). Přesto pořád věřím, že intenzivní tréninky na Gardě mě před Tour vrátí zpět do popředí.
Bez adekvátního jarního tréninku určitě bylo mnohem drastičtější i shazování kil na Tour. Musela manželka vařit jinak?
Roman: Míša začala letos kvůli mně poprvé využívat i výživovou poradkyni. Ale když mi ty porce nosila, říkal jsem jí: To si myslíš, že jsem vrabec a budu z toho fungovat?
Michaela: Našla jsem skupinu na WhatsAppu, odkud mi každé ráno poslali recepty na jídelníček, v němž byl už zohledněný typ Romanova tréninku. Takže jsem věděla, co přesně vařit k snídani i k obědu a že k večeři udělám třeba rybu s quinoou. Je to vyvážená strava a nepřijde mi jako hladovění.
Nechávala jste si od manžela ten jídelníček schválit?
Michaela: Prvních 14 dnů jsme ho s poradkyní ladily – i podle Romanových pocitů z jídla. Třeba jsem jí nahlásila: Dneska mě chtěl zabít, snídaně byla malá. Nebo jsem ji požádala: Jablka raději ne, ty nemá rád. A bílkoviny v prášku taky ne.
Roman: Postupně jsme dospěli k nějakému systému. Jídlo je různorodé, takové barevné.
Michaela: Hodně kuskusu, krup, quinoy, k tomu ryby nebo bílé maso, žádné jiné. Sem tam řeknu Janě (poradkyni): Hele, už mu to leze na mozek, potřebuje pizzu. Tak mi pošle, ke kterým jídlům se hodí pizza, aby mu co nejmíň uškodila.
Lidé, co rychle hubnou, bývají hodně protivní.
Michaela: To je pravda. (Manžel přikyvuje.) V kombinaci s bolavým ramenem to bylo vražedné, aby Roman pořádně shodil, nemůžete s takovým jídelníčkem začít třeba až tři týdny před Tour.
DOMÁCÍ PRÁCE. Snímek z minulého roku, Michaela je ještě v trikotu stáje Mitchelton-Scott, za kterou manžel závodil.
Na kolik kil jste chtěl shodit?
Roman: To si nechám pro sebe. Když jsem byl mladý a hloupý, ta čísla jsem říkal (67,5 kg), teď už je neprozrazuju. Každopádně shazuji složitěji než dřív.
Michaela: Tehdy jsi vycházel i z jiné základní váhy.
Roman: A peloton nebyl tak vyrovnaný jako nyní. Dřív jsem věděl, že když budu při Tour na svém váhovém limitu, přejedu kopec s deseti nejlepšími. A teď jich je najednou kolem mě padesát. Ti kluci pracují na sobě mnohem víc než dřív.
Na závěrečnou přípravu k jezeru Garda jste zamířil bez rodiny. Tak je to lepší?
Roman: Stavil jsem se po Švýcarsku aspoň na den v Plzni a na Gardu jedu jen s masérem. Před Tour pak budu doma zase jen na den.
Michaela: Teď je lepší, když tam nejsme a nemá kolem sebe žádné ruchy. Holky by se na něj po tréninku pověsily, běhaly by tam, ječely.
Roman: To pak tvrdá příprava nefunguje. Takhle objedu těžký trénink, jdu na masáž a pak si lehnu a snažím se být v absolutním klidu.
Věci si na Tour balíte sám?
Michaela: Jedině sám.
Roman: Když někam jede Míša, bere s sebou málem celé skříně.
Michaela: To není pravda. Naučili jsme se už jezdit úsporně. Ale Roman umí nádherně skládat do kufru, i mně. Dám všechno na hromadu a on to dokáže poskládat do neuvěřitelně malého prostoru.
Na co se při odjezdu na Tour nejvíc těšíte?
Roman: Až ji budu mít za sebou a budu se moct najíst. Ovšem i na samotnou Tour se musíte těšit, jinak je to celé špatně. Jde o největší závod, udělal mě, mám na něj dobré vzpomínky. Trávit měsíc ve Francii je sice pro mě dlouhé, ale už i organizátoři se poslední dobou zlepšili, třeba s kvalitou ubytování.
Michaela: Já se těším, až letos vyrazím jako fanynka obytným vozem na alpské etapy a sama si některé kopce zkusím.
Roman KreuzigerBilance na Tour
|
Jak vydýcháváte dojezdy nad 2000 metrů?
Michaela: Mám nižší tlak, proto tu výšku vždycky cítím. Naštěstí tam nejezdím hranu jako závodníci.
Roman: Ani já kopce nad 2000 metrů moc nemiluju a letos jich je na Tour nejvíc za poslední léta. Ale tak to prostě je, poperu se s nimi.
Pojedete Tour s ambicemi na Top 10 nebo Top 20 celkového pořadí? Váš tým Dimension Data nutně potřebuje body do žebříčku UCI, aby se udržel v první divizi.
Roman: Zatěžovat se myšlenkami na body je zbytečně. Vydám ze sebe maximum a něco z toho vyleze.
Michaelo, co manželovi uvaříte, až se vrátí z Tour?
Michaela: Nic. Bude strašně šťastnej, že může jít v Plzni na Parkán na pivo a tatarák.
Roman: Dám si většinou tak 300 gramů tataráku na čtyři topinky.
A žaludek to zvládne? Obzvlášť po těch menších porcích na Tour?
Michaela: Ne. Bude mu zase blbě.
Roman: Bude mi těžko. S tím už člověk počítá.
Jak dlouho se tělo z třítýdenní Grand Tour vzpamatovává?
Roman: Záleží, jak moc mrtvý ji dojedu. Na Tour 2010 jsem skončil desátý, ale tak zničený, že jsem po ní neobjel ani klasiku v San Sebastianu. Někdy jste za dva dny v pohodě a jindy se z Grand Tour do konce sezony nedostanete. Jako já loni po Giru.
Vždyť jste potom dojel koncem září šestý na mistrovství světa.
Roman: Ale ještě týden před ním jsem přemýšlel, jestli ho pojedu.
Jaká relaxace je po Tour nejlepší?
Michaela: Venku. Jde s holkama na zmrzku, k vodě, na kolo. Ty dva předchozí měsíce jsou krušné, chce si jich potom co nejvíc užít.
Roman: Starší Viki (5 let) už jezdí na kole sama a dobře.
Michaela: Minule ji Roman vzal do lesa na úzkou cestu, učila se přehazovat, upadla a měla modřinu. Ale už je poučená, že i když závoďáci padají, tak nebrečí a jedou dál, takže hned zase vstala a pokračovala. Lákám ji teď, že tenis je pro holky hezčí sport, že při něm nosí sukýnku. A Viki mi říká: No a co, já budu mít růžový dres a taky budu hezká.
