Právě za sebou máte premiéru divadelního představení, kterému předcházely dva měsíce intenzivního zkoušení. Jak se cítíte?
Velká únava, ale jsem šťastný. Dopadlo to moc dobře, máme skvělé ohlasy a i když už jsem představení s názvem Po konci světa kdysi hrál, musel jsem do toho jít úplně od začátku. Tehdy to bylo v angličtině, teď pro změnu v češtině. Pro režiséra Tomáše Mašína jsem musel být ale asi trochu „na pěst“(smích). Právě proto, že už jsem tu hru kdysi hrál, měl jsem potřebu mu do režírovaní neustále kecat.
Který z ohlasů vás potěšil nejvíc?
Byl jsem nadšený, kolik lidí přišlo k nám do Divadla Bez zábradlí na premiéru, v tisku vyšla i docela dobrá kritika, ale asi nejvíc mě potěšila spokojenost mého táty.
Přitom on byl kdysi ten, kdo vás od herectví nejvíc odrazoval.
To je pravda. Dokonce kdysi vyhrožoval, že zavolá na DAMU, aby mě nebrali! (smích). Mamka ho musela tehdy zpacifikovat, aby to nedělal. Dnes mu ale v mnohém musím dát za pravdu, tehdy jsem samozřejmě vůbec netušil, co ta naše profese všechno obnáší. Je to poměrně tvrdý chleba. Člověk je neustále někým posuzovaný, hodnocený, často je to na nervy. Ale musím se navzdory všemu přiznat, herectví opravdu miluju.
Vy to navíc máte těžší v tom, že vás jistě kdekdo srovnává s vaším otcem.
Tím jsem si nejvíc prošel na DAMU a pak po ní, teď už to doufám odpadlo. Věřím, že jsem snad přesvědčil, že mám svou vlastní cestu.
DAMU pro vás byla ovšem osudová v mnoha směrech.
Ano, díky té škole jsem před téměř devíti lety potkal svou současnou manželku Nikol. Byli jsme spolužáci, a při klauzurách jsem ji coby Othello škrtil tak vehementně, až přeskočila jiskra (smích). DAMU navíc tak trochu může za to, že máme s Nikol dnes americkou zelenou kartu, což znamená, že se můžeme ucházet o americké občanství.
To zní jako neuvěřitelná pohádka. Jak to všechno začalo?
Nikol mě ve třetím ročníku přesvědčila, ať si podám přihlášku na slavný Filmový a divadelní institut Lee Strasberga v New Yorku, což byl vlastně vždycky můj sen. Na to studium jsem dokonce od DAMU dostal stipendium, a do USA na tři měsíce opravdu odcestoval. Jeli jsme s Nikol spolu, ona se pro změnu přihlásila na školu Stelly Adler, která je taky v New Yorku. V těch školách je trochu rozdíl, každá klade v herectví totiž důraz na něco jiného.
Jak se podle vás liší studium herectví v Praze od toho v New Yorku?
V Praze jsme byli od začátku vedení k ansámblovému typu divadla, ve kterém se pracuje dohromady, skupinově a vše směřuje k hraní v DISKu a ideálně potom třeba k tomu, co se kdysi podařilo Dejvickému divadlu – k založení vlastního divadla. Institut Lee Strasberga je k tomuto pojetí v naprostém kontrastu. Člověk si sám vybere předměty a maká hlavně sám na sobě, je veden k naprosté individualitě a k tomu, aby neovlivňoval nikoho dalšího, ale naopak spíš vycházel ze situace a ze svého spoluhráče. Učili nás tam svým způsobem takovou improvizaci, která vychází z tady a teď. To mi hodně otevřelo oči, na DAMU jsem býval urputnější v tom, že jsem razil spíš cestu Stanislavského o které jsem si myslel, že je ta jediná možná, ale Amerika mě naučila opak. Je to jako v životě, cest je spousta a dogma v podstatě neexistuje.
Vraťme se k příběhu o americké zelené kartě.
Jednoduše jsme se na popud našeho kamaráda, kterého jsme v USA poznali, přihlásili do loterie. Vůbec jsem do té doby netušil, že něco takového existuje a vlastně jsem ani nevěřil, že by to mohlo vyjít. Byla to spíš taková legrace do chvíle, než mi přišlo vyrozumění, že jsem byl opravdu vylosován a stávám se držitelem zelené karty. Vyskočil jsem radostí do vzduchu, ale už při dopadu mi došlo, že to nebude vůbec jednoduché. Zelená karta je sice výsada, ale také spousta povinností. Po pěti letech můžete požádat o americké občanství, ale háček je v tom, že byste v té době neměl území Spojených států moc opouštět.
Proto jste se sbalili a do USA se téměř na dva roky odstěhovali?
V podstatě ano. Nikol ale zelenou kartu nevyhrála, takže jsme uspíšili to, co už jsme stejně plánovali – vzali jsme se po čtyřech a půl letech vztahu, takže na ni měla automaticky nárok taky a vydali jsme se za úžasným dobrodružstvím. Chtěli jsme si navíc vyzkoušet, zda se máme coby mladí herci v Americe vůbec šanci chytit.
Vám se to celkem podařilo, získal jste hlavní roli v nezávislém sci–fi filmu.
Měl jsem velké štěstí, absolvoval jsem samozřejmě spoustu různých konkurzů, a tento náhodou vyšel. Už je hotový, momentálně je v postprodukci a jsem moc zvědavý na výsledek.
V Čechách jste především divadelní herec, podařilo se vám v New Yorku okusit prkna slavné Broadwaye?
Rodilí Američané na tuhle šanci čekají roky, nějaký katapult, který vás z ničeho nic vystřelí na vrchol, není až na naprosté výjimky v Americe dost dobře možný. Kariéra postupuje pomalu, musíte absolvovat moře konkurzů, pídíte se od malých roliček a hledáte dobrého agenta, který vás pak dostane do odborů, bez kterých jste prakticky bez šance. Taková trošku Hlava 22. Divadlo jsem si v New Yorku ale přece jen zahrál, existuje spousta malých souborů na takzvané off Broadway a off - off Broadway, v jednom takovém jsem dokonce získal roli v Čapkově R.U.R. Považte, zahrát si Čapka v angličtině v New Yorku, není to krása? (smích).
Dokonce jste prý spolupracoval s vnučkou Duka Ellingtona?
To bylo zase scénické čtení, v jednom takovém se právě objevovala postava tohoto legendárního jazzmana, a jeho vnučka Mercedes nad ním proto vzala producentskou záštitu. Měli jsme možnost s ní později povečeřet, je to velká sympaťačka!
Dnes je doba televizních seriálů, své diváky už si našly i ty vysílané na internetu. Znamená to více pracovních příležitostí pro herce i v Americe?
Herci se tam sjíždějí z celého světa, nejeden z nás chce zkusit štěstí v kolébce Hollywoodu. Díky seriálovému boomu se ale máte šanci uživit už i jako komparzista. Když obejdete pár natáčení, dá se vydělat i pár stovek dolarů denně, a to už je slušné. Mě by to ale nebavilo.
Karel Heřmánek mladší
New York je pověstný vysokými nájmy, kde jste v Americe bydleli?
Pronajímali jsme si jeden pokoj v bytě v Brooklynu, což je čtvrť, která teď prožívá svou největší slávu. Z Brooklynu se stalo teritorium umělců a intelektuálů, bydlí se tam krásně, adekvátní tomu jsou ale samozřejmě i nájmy. Vlastní byt si může dovolit málokdo, ale spolubydlení má své kouzlo. Poznáte spoustu lidí, ti vás zase seznámí se svými přáteli a tak dále, Amerika funguje hlavně na kontaktech.
Díky vašemu spolubydlícímu z Brooklynu jste ostatně začal pilotovat letadlo.
To byl můj sen odjakživa, Ram mě ale přivedl k tomu ho realizovat, sám je totiž už dokonce kapitánem společnosti Delta Airlines. Tak dlouho jsme si o létání povídali, až jsem se loni na podzim přihlásil k pilotním zkouškám, už mám za sebou dokonce let cessnou, kterou jsem sám pilotoval. Ohromně mě to baví. Létání je ale drahý koníček, tedy hlavně kvůli pohonným hmotám a servisu letadla, to samotné cenově zase tak nedostupné není. Ale kdoví, jednou třeba v USA zakotvíme, tam je benzín tak levný, že bych si vlastní letadélko klidně dopřál (smích).
Od podzimu loňského roku jste v Praze, co vás přimělo se vrátit?
Z Prahy přišlo několik pracovních nabídek, zkoušel jsem mimo jiné i nové představení v Městských divadlech pražských, kde současně hraju v představení Znovusjednocení Korejí a pak v několika inscenacích v Divadle Bez zábradlí, z nichž jedna je čerstvě odpremiérovaná a další jsme začali tento týden zkoušet, jde o komedii s názvem Hra, která se zvrtla a nejvtipnější na tom je, že jsme ji viděli na Broadwayi v jejím původním obsazení a dokonce se setkali s jedním z autorů a herců. Jsme zvědaví, jaké ohlasy bude mít v Praze.
S manželkou Nikol se potkáte v novém představení, kde vás můžeme vidět s vaším otcem Karlem Heřmánkem starším?
Třeba ve hře Jistě, pane premiére nebo v Garderobiérovi. Nové věci se v Divadle Bez zábradlí teď tři roky nezkoušely, čekalo se na prodloužení smlouvy od magistrátu které nakonec dopadlo, takže doufám, že se v budoucnosti v něčem novém zase potkáme.
Karel Heřmánek mladší a Nikol Kouklová
S tatínkem jste si ostatně zahrál i v několika televizních seriálech.
To úplně ne, sice jsme byli v několika stejných obsazení, ale spolu jsme se v rámci scénáře moc nepotkali. Byl to například seriál Gympl a potom Všechny moje lásky, kde táta hned ze začátku zemřel a já ho hrál v retrospektivě jako mladého. Daleko raději vzpomínám ale na to, jak jsme s tátou recitovali Hamleta v rámci projektu Prague Shakespeare Company, se kterou v Praze také hraju. Po studiích v New Yorku jsem se k nim přidal, hlavně kvůli angličtině. Chtěl jsem si v ní co nejvíc zahrát.
Což se vám nedávno podařilo například i ve filmu Anthropoid.
Tam jsem měl malou roli, ale jsem za ni moc rád. Když jsem se dozvěděl, že se ten film bude u nás točit, vypátral jsem, kdo má na starosti casting a sám jsem se tam šel přihlásit. Podle fotky si mě ale režisér nevybral, což mě mrzelo. Castingová režisérka mě však přesto pozvala na konkurz a nakonec to vyšlo.
A jak to bylo u příběhu nespravedlivě odsouzeného Leopolda Hilsnera, kterého jste si zahrál ve filmu Zločin v Polné?
Režisér Viktor Polesný mě potkal na premiéře jednoho představení a po pár dnech mi zavolal, že by pro mě možná měl práci. Titulní role v tomto snímku byla obrovská zkušenost, hodně jsem ten příběh tehdy prožíval. Dokonce jsem zjistil, že měl být kdysi o celé kauze natočený rekonstrukční dokument, ve kterém měl Hilsner hrát sám sebe, nakonec k tomu ale bohužel asi nedošlo, nebo se mi ho nepodařilo najít. Vždyť už je to nějakých sto let!
19. září 2017 |
