V podstatě celou jeho hereckou kariéru je tvář Jakuba Štáfka spojená se seriálem Ulice, ovšem jeho naturelu je asi bližší role kriminalisty ve Specialistech. Štáfek totiž propadl kouzlu bojových sportů. Po boxu se chystá na zápas v kleci bojovníků MMA.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Jako kriminalistu vás diváci vídají už ve třetí řadě seriálu Specialisté. Máte pocit, že jste za tu dobu do policejní práce skutečně trochu nahlédl?
Od začátku se nesnažíme být autentičtí v tom, že jsme praví policisté, ale snažíme se do toho dodávat nějaký humor a nadhled, abychom diváky také pobavili. Myslím, že to je dobrá cesta. V momentě, kdy chcete být autentičtí a hrát si na pravou kriminálku, tak narazíte a nemáte šanci na úspěch.
Jste vy sám divákem kriminálek?
Moc ne. Mám takovou teorii, že lidé rádi koukají na příběhy někoho, kdo je na tom trochu hůř než oni. Nemyslím, že je v tom vysloveně škodolibost, ale tak nějak to obecně vypovídá o situaci, která ve společnosti je. Je to můj názor, třeba to tak vůbec být nemusí a mýlím se.
Myslíte, že právě z toho důvodu se už tolik let stále drží v zájmu diváků například různé lidové reality show?
Je to možné. Na rovinu říkám, že jsem svého času sledoval Výměnu manželek. Ze studijního hlediska jsme se na to s mým kamarádem pravidelně dívali každý týden a relativně jsme se nasmáli. Ale v momentě, kdy pořad skončí a člověk se snaží vstřebat, co právě viděl, tak si říká, že je to vlastně strašný.
Je strašný, že někteří lidé jsou na tom tak špatně, že jim nedochází některé věci a jdou do toho s vidinou rychlého výdělku, který v porovnání s tím, jak pak člověk působí před celým národem, zas takové bohatství nepředstavuje. To je jedna stránka. Druhá stránka je, že televize takovými věcmi lidi chtějí krmit. Dokud to tak bude, nemůžeme se divit, že se nikam dál neposuneme.
To nezní moc optimisticky.
Teď jsme se bavili o konkrétních případech určitého typu. Jsou samozřejmě formáty, které v televizi fungují a jsou fajn. Já jsem třeba vyrostl na Ulici a na rovinu říkám, že ten seriál také není žádný šlágr a není pro každého. Pro spoustu lidí, kteří vůbec nemusí být jednodušší diváci, to ale působí jako forma odpočinku. Důkazem, že tento formát funguje, je ostatně i to, že dennodenně běží už nějakých čtrnáct let.
Jakub Štáfek■ Narodil se 22. května 1990 v Praze. |
Diváci si vás nespojují pouze s Ulicí a Specialisty, ale samozřejmě také se seriálovým hitem Vyšehrad. Jak to vypadá s nápadem přenést příběhy fotbalisty Julia Lavického na filmová plátna?
Máme napsaný scénář na celovečerní film a měli jsme už dva realizační termíny, které jsme nakonec nestihli. Jsou věci, které tomu brání, protože licence není naše a boj o ni není úplně jednoduchý. Dostal jsem se už i do fáze, kdy jsem byl tak vyčerpaný, že jsem si řekl dost, nechám to být. V současnosti je to zase otevřené.
Chopil byste se opět i režie?
Ano. Kdyby se stal zázrak a opravdu se to všechno povedlo, byl by to můj filmový režijní debut. Je to úplně jiná disciplína než seriál a hrozně se těším. A to nejen, pokud jde o Laviho, ale i jiné projekty, kterým bychom se chtěli do budoucna věnovat.
Můžete být konkrétnější?
V podstatě jsem si naplánoval život do roku 2021. Nejsem žádný velký plánovač, ale tentokrát jsem to udělal. Potřeboval jsem si srovnat priority a ujasnit si, co chci dělat. Relativně dlouho točím Specialisty, kteří jsou fajn, jsem za ně rád a zároveň jsme v nich byli dobrá parta, ale původní idea byla, že půjde o osm dílů. Nakonec je z toho projekt na tři roky a mně popravdě režírování a tvůrčí práce z té druhé strany už hodně chybí.
Pak mám ještě jeden cíl spojený s tím, že jsem se hecnul a v listopadu mě čeká MMA zápas. Proto bych chtěl věnovat všechno úsilí přípravě. Až to bude za mnou, dal bych si rád dva měsíce volno a odjel někam pryč. Nechci potom už nic točit před kamerou.
Nikdy?
Neříkám, že nikdy. Nějakou dobu ale určitě. Pokud to dobře dopadne, chtěl bych na jaře dělat Laviho a vzápětí se pustit do dalšího projektu, který máme v tuhle chvíli také rozepsaný. Jsem rád, že zájem o Laviho pořád trvá a že lidé by film chtěli. Potřeboval jsem si od toho ale odpočinout. Realizace Vyšehradu nebyla jednoduchá. Popravdě řečeno jsem na ní i dost prodělal.
Dá se na projektu, který měl tak silný divácký ohlas, prodělat?
Když to poděláte takovým způsobem jako já, tak určitě. Celé to bylo poměrně dražší, než jsme počítali, takže výsledná čísla nebyla úplně optimální.
Pojďme se zastavit u zápasu v kleci, který vás čeká v listopadu. Jak jste na tom s přípravou?
Je to něco úplně jiného, než když jsem se připravoval na zápas v boxu. Při něm jsem si zlomil ruku a zranění mě celkem zabrzdilo. Až v posledních týdnech jsem schopný sevřít pevně ruku, a stejně to ještě pořád trochu bolí. Mám kolem sebe ale fakt dobrý tým lidí a s nimi se chci co nevidět pustit do přípravy se vším všudy. Od prvního května bych nechtěl až do zápasu chlastat a tak dále.
Podobný režim jste si naordinoval i loni před boxerským zápasem. Prohlásil jste, že nebudete pít a dělat kraviny.
To je pravda, a také jsem to dodržel. Po zápase jsem se ale pořádně opil a na dovolené jsem nedělal nic jiného. Ono je zapotřebí občas vypustit toho démona z klece. Ale pak je zase dobré ho vrátit.
Co jste myslel těmi kravinami?
Ženský, drogy… Není úplně fajn slučovat to se sportem. Někdo to umí, ale mně to nepřijde jako ideální cesta.
Co vám teď dělá největší radost?
Moje maminka. Měla nějaké zdravotní trable a teď je na tom líp, takže ona mi dělá rozhodně největší radost.
Víte, tuhle otázku občas při rozhovoru položím a většinou dostanu odpověď typu: radost mi dělá nová deska, nová role, zajímavá spolupráce, blížící se koncerty, dovolená. Jste asi první, kdo odpověděl takhle osobně.
Vidíte, přitom jsem běžně spíš uzavřený do sebe a o osobnějších věcech moc nemluvím. Moje maminka je občas nešťastná z toho, že jí tolik nedávám najevo lásku. Už se ale nejspíš smířila s tím, že jsem sice hodnej kluk, ale jsem zároveň obalený nějakou krustou, pod kterou moc nikoho nepouštím. Je to taková ochrana.
Na předloktí máte vytetovaný portrét vaší zesnulé prababičky. S ní jste na svůj Instagram loni před prezidentskou volbou natočil kritické video o Miloši Zemanovi. Jak vás to napadlo?
Přišlo mi tehdy celkem ideální řešit takovou věc s paní, která zažila nacisty, komunismus a její život byl opravdu pestrý. Dávalo mi to smysl, protože byla mentálně pořád hrozně mladá. Navíc ona sama Zemanovi v době, kdy rozjížděl ČSSD, věřila a volila ho. Před prezidentskou volbou ale řekla, že tomuhle člověku, který ji už jednou zklamal, hlas nedá. Video bylo spíš cílené na mladší lidi. Myslím, že ti starší mě moc nesledují.
Jakub Štáfek
Cítíte často potřebu vyjádřit se k politickým tématům?
Víte, já si myslím, že není ideální, abych se k politickým tématům víc vyjadřoval zrovna já, protože ve výsledku mě zase tak moc lidí nezná a můžou si o mě myslet ledacos. Vím, že by to bylo spíš kontraproduktivní. Je něco jiného, když se k současné situaci vyjádří pan Zdeněk Svěrák, a je něco jiného, když se k ní vyjádří Adam Mišík, kterého byste kopla do zadku.
Cítíte ten rozdíl? Když se podívám na rozhovor se Zdeňkem Svěrákem, který mluví o svých názorech, tak se na něj dívám jako na svatý obrázek. Ono je strašně složité definovat, u koho mají taková vyjádření smysl. Do jisté míry rozumím tomu, že i mladí umělci mají tyhle tendence, ale myslím, že daleko větší mandát pro to mají například sportovci.
Proč právě sportovci?
Když se jede na olympiádu, nebo třeba probíhá mistrovství světa v hokeji, fandí našim reprezentantům celá republika – jak voliči Zemana, tak i lidé, kteří ho nikdy nevolili. Proto si myslím, že k tomu mají největší mandát. Bohužel se to tolik neděje. Máme tady například Martinu Sáblíkovou, která opět ve svém věku trhá rekordy, což je pro mě úplně neuvěřitelné, a čekal bych, že taková osobnost bude mít snahu táhnout lidi za něčím lepším, než co tady máme. Pak tady máme Jardu Jágra, který dokázal strašně moc, ale na druhou stranu já osobně si myslím, že je strašně prodejnej.
Je to legenda, ze které jsou v Americe všichni podělaní a u nás ostatně také, jenže pak se tahle persona spojí s Babišem a dělá reklamu na Vodňanské kuře. To mi vlastně přijde nešťastné, že si taková osobnost nezjistí základní informace. Nebo možná tomu pánovi bezmezně věří. Nevím. A víte co? Ať si nakonec dělá každý, co chce. (smích)
Jakub Štáfek: Už v 15 letech jsem věděl, že chci velkou rodinu:
22. března 2015 |
