Dnešní babičky si dobře pamatují babičky své. Většinou to byly ženy, které se narodily počátkem minulého století, nežily v nadbytku, poznaly válku, někdy dokonce dvě. Pomalu se sžívaly s technikou, byly u zrodu masovějšího rozšíření rozhlasového přijímače a televize, později možná vyzkoušely automatickou pračku. Často – kvůli bídě, kterou zažily – umíraly relativně mladé, důchodový věk pro ně znamenal opravdu odpočinek a péči o vnoučata. Aspoň tak si pamatuji svoje babičky já.
Jedna vyrostla ve mlýně a říkalo se o ní, že je „udřená“, druhá pocházela z měšťanské rodiny, nicméně kolem šedesátky vypadala opravdu jako babička. Dnešní babičky jsou ženy činorodé, stále vypadají svěže a přízviskem babička se zhusta nechlubí. V mnohých z nás je totiž stále zakódována představa babičky tak trochu jako od Boženy Němcové. Jak se tedy s babičkovstvím vyrovnat?
Neříkej mi babi!
Každá žena to zvládá jinak. Po prvním nadšení přijde šok – já už budu babička? Tak nějak jsem novou roli prožívala já; svá vnoučata miluji, ale netoužím inzerovat do celého světa, že už jsem babička. Stále pracuji, hodně cestuji a užívám si všechno to, na co jsem v mládí nedosáhla.
Moje vnoučátka mi říkají „babú“, což je nakonec dobře vymyšlená přezdívka. Samozřejmě sem tam absolvuji nějaké to hlídání či pískoviště, ale přiznávám, že jsem až donedávna nevěděla, co mám vlastně s těmi miničlovíčky dělat.
Jediné, čeho jsem schopná, je neustálé vysvětlování světa kolem nás. Došlo to tak daleko, že mi osmiletý Jonatan řekl: „Babú, přestaň mě pořád něco učit!“ Kdyby se však ošil se slovy „Babú, přestaň mě už vychovávat,“ nebylo by to horší? Každopádně oslovení „babú“ beru. A na babičku neslyším.
A ještě k jedné věci se musím přiznat; asi před pěti lety mě nějaká paní považovala za Jonatanovu maminku. Asi špatně viděla. Ale já se zapýřila radostí.
Na svoji roli jsem hrdá
Herečka a autorka divadelních her Kateřina Macháčková je také zahlcena prací, nicméně prohlásila: „Jsem babička, tedy mi vnoučata říkají babi – a je to to nejmilejší oslovení.“ A dodává: „Výchovu svých dětí jsem tak trochu přechodila a říkala jsem si, že si to u vnoučat vynahradím. Své děti jsem brala jako samozřejmou součást života, mít vnoučata mi už nepřišlo samozřejmé, ale jako dar.“
Takže když se před osmi lety jejímu synovi narodila Bětuška, její první vnouče, tak trochu se na ni stála fronta a Kateřina s nadšením hlídala. Stejně jako poté ostatní tři vnoučata.
Od té doby se situace trochu změnila, protože v současnosti má, jako babička 21. století, spoustu dalších aktivit. Není překvapivé, že coby herečka stále hraje, a to hned v několika divadlech. K tomu si přibrala vyučování na konzervatoři, píše a cestuje.
„Abych si svoje vnoučata užila, jezdíváme na dovolenou všichni společně. K rekreaci to má daleko, je to spíš praktická i výchovná manufaktura. Jeden vaří, jeden koupe, jeden nakupuje, jeden čte, jeden s nimi plave, zatímco zbylému na břehu skáče některé vnouče po hlavě,“ vypráví se smíchem a dodává: „Je to ale nádherné, nevyměnila bych to za všechny chrámy světa, a že už jsem jich pár viděla.“
Kateřina je typickou babičkou, která by se pro svoje vnoučátka (Alžbětu, Václava, Emu a Viktorii) rozdala. Jen kdyby měla víc času. Právě to je problém mnohých současných babiček. Jejich děti sice mívají potomky později než ony, i tak stihnou dobu, kdy novopečená babička pracuje, či je jinak aktivní.
Psycholožka Jitka Douchová to má ze své praxe dobře odpozorované: „Věkové rozpětí babiček se dnes pohybuje mezi čtyřiceti a padesáti lety, jde o ženy v plném produktivním věku, které se rozhodují, jak svůj čas rozdělit mezi své vnouče a práci. Věková hranice se bude opět posouvat, stejně jako se posouvá věk žen, které se rozhodují pro mateřství; v současnosti je to nejčastěji po třicítce.“ Ona sama je babičkou a vnučku miluje, přesto stále pracuje a ví, že v nejbližší době svoji profesi neopustí.
Hlídání nestačí
Některé současné babičky se ke změně svého statusu stavějí jinak než jejich matky a generace žen před nimi. Tehdy bylo přirozeným během života přeskočit s péčí z dětí na vnoučata. Koneckonců ženy mívaly děti už kolem dvacátého roku věku, tedy krátce poté, co se osamostatnily, nebo ještě bydlely u rodičů.
Já sama jsem prvního syna porodila v devatenácti letech a moje maminka, ačkoli ještě chodila do zaměstnání, mě napůl nahradila v roli matky. Abych mohla studovat a dál žít svůj život. Faktem ovšem je, že jediné, čím moje máma žila, byla úsečka práce – domácnost. Proložená sem tam výpravou do divadla. Tento model převzaly i některé babičky 21. století.
„Pro ženy, které byly zvyklé celý život o někoho pečovat, věnovaly se rodině a dětem více než své profesní kariéře či zájmům, je babičkovství šťastným vklouznutím do zaběhnutých kolejí,“ říká Jitka Douchová. „Zase je o koho pečovat, starat se a být svým způsobem nepostradatelná.“
Poměrně jasný názor na status babičky má doktorka Jaroslava Hasmanová Marhánková, která s doktorkou Martinou Štípkovou na téma prarodičovství vydala celou knihu Prarodičovství v současné české společnosti. Tvrdí, že babičky 21. století jsou v mnohém podobné svým předchůdkyním. „V české společnosti stále přetrvává silná norma závazku mladší generaci; matky očekávají, že babičky budou vždy dostupným zdrojem pomoci, a část babiček se i dnes stává tzv. babičkami na plný úvazek.“
Babičky nejen pro zábavu
Ano, matky opravdu očekávají pomoc od babiček – a pokud se jim jí nedostává, nejsou moc nadšené. Protože bydlím v Praze, kam se přistěhovalo množství lidí z celé republiky, kteří tady i založili rodinu, často slýchám větu: „Jsem na to sama, babička je daleko.“ Jako kdyby bylo jasné, že pokud bude babička blízko, je o pomoc s vnoučaty postaráno.
Proč děti potřebují babičku„Babička je pro děti obrovským přínosem,“ uvedla psycholožka Alena Vávrová po iDNES.cz. „Záleží však na tom, jaká babička to je. Ideální je taková, která má na vnoučata dost energie a času, nechybí jí nadhled a má hodně zkušeností, jež chce předávat.“ A proč je energická babička pro vnoučata tak důležitá? Zejména z těchto důvodů: ... prarodičovská láska je úplně jiná než láska rodičovská. Ta je často ovlivněna očekáváním, představami a nároky na dítě. Babička miluje bezpodmínečně a nekonečně. Jediné, co po dítěti chce, je, aby se nechalo rozmazlovat. ... dítě se díky kontaktu s prarodiči seznámí s tím, co je to stáří. Pozná jiný styl života, jiný rytmus a jiné problémy, se kterými se doma běžně nesetkává. Pro mnohé dnešní kluky a holky jsou ufoni nebo dinosauři běžnějším úkazem než vlastní prarodiče. ...není lepší způsob, jak získat správný model chování ke svým vlastním rodičům. Naši předkové žili běžně ve vícegeneračních rodinách. My sice máme internet, ale chybí nám kontakt s vlastní minulostí. ...příslušníci starší generace můžou vnoučatům předat zkušenosti a dovednosti, které jejich mladí a věčně uhonění rodiče prostě nemají. Je skvělé, když má dítě babičku, která je naučí péct buchty, nebo dědečka, který umí spravovat auto. Díky prarodičům se mu výrazně rozšíří obzory a podívá se na svět i z jiné perspektivy. 41 % prarodičů chce čas s vnoučaty trávit zábavou a poznáváním. |
Daleko od svých českých vnoučat je i babička Zuzana Cartwright, která žije a pracuje ve Velké Británii jako průvodkyně. Jedno vnouče má, jak říká, „anglické“, další tři žijí se svými rodiči v Česku, ale o to víc si ji ti malí človíčkové váží. Navíc patří k babičkám, které si umějí s vnoučaty opravdu zařádit.
„Chci, aby pražská vnoučata dávala přednost anglické babičce, která je učí v tramvaji dělat bubliny ze žvýkačky a na požádání si vyndá zuby. Chci, aby jednou moje vnoučátka vyprávěla svým dětem o zážitcích se svojí babičkou. Třeba ten, když jsem jednou měla na hlídání všechny čtyři (5–9 let) a šlapali jsme hrdinně korytem potoka místo po cestě.“
Podotýká, že podle ní je babička na rozmazlování, ona sama takovou babičku měla a s láskou na ni vzpomíná. Protože anglickému vnoučátku bude už deset let, přemýšlí Zuzana, jak to zaonačit, aby si spolu ještě mohly užívat – a dostala skvělý nápad. „Golf! A učit se začneme společně!“
Doktorka Jaroslava Hasmanová Marhánková v této souvislosti dodává: „Kromě současné normy, kterou je nezasahování do výchovy, se objevují i nová očekávání; především to, že babička by neměla poskytovat jen hlídání, ale rovněž aktivitu, zábavu, měla by dítě rozvíjet a přinášet mu nové impulzy. To by mělo být jednou z přidaných hodnot péče věnované prarodiči.“
Každá má na výběr
Mojí přidanou hodnotou je objevování světa kolem nás – s mými vnoučátky. Kolikrát se chytám za hlavu, jak je život, příroda, celý svět pestrý a co všechno v něm lze objevovat. „Proč jsem se o to nezajímala dřív?“ říkám si a možná i proto s nadšením vykládám Jonatanovi a jeho mladší sestřičce Natalii o všem, co nás cvrnkne do nosu. A když nevím – a že to je často – máme přece Google. Například jsme se bavili o tom, kolik máme obratlů. Já netušila a povídám: „Vygooglíme si to!“ Takže už víme, že 33, a nejspíš to nikdy nezapomeneme.
Babička 21. století už běžně ovládá počítač, takže v tomto směru může být vnoučatům hodně nápomocná. A cestuje, nebo cestovala, má tak rozhodně co vyprávět. Mojí mamince, narozené v roce 1926, a babičce mých synů, se svět smrskl na střed Evropy a kousek východního bloku, já můžu vyprávět z první ruky o všelijakých divech, ať už to jsou pyramidy, indiáni v peruánské džungli nebo chrámy v kambodžském Angkoru. A v tom je síla dnešních babiček. I když právě necestují, jsou tak jako tak podnikavé a pro vnoučátka si musejí vyhradit čas v pořádně nabitém rozvrhu.
Jaroslava Hasmanová Marhánková na závěr dodává: „Řada babiček, které se intenzivně angažují v centrech pro seniory a dalších podobně zaměřených organizacích, se proti očekávání, že babičky budou vždy dostupný zdroj pomoci, vymezuje. Naopak zdůrazňují, že by si ženy i ve stáří měly zachovat čas na svoje koníčky. Zvlášť když na ně kvůli péči o rodinu neměly čas dříve. Babičky 21. století jsou zkrátka nositelkami mnoha rolí: pracují, pečují o vnoučata a další blízké, mají aktivní životní styl. Bývají proto vystaveny protichůdným očekáváním. Je jen na nich, jakou cestu zvolí a jak se ke své babičkovské roli postaví. Děti by jim neměly jejich rozhodnutí vyčítat.“
