RECENZE: Rainbow hráli hlavně Deep Purple, zvuk byl strašný a show nulová

Jako zakládající člen Deep Purple a uznávaný hardrockový kytarista je Ritchie Blackmore legenda. Své místo v historii hudby má i jeho kapela Rainbow. V pátek přivezl do Prahy její bůhví kolikátou inkarnaci, ale i to by mohlo být dobré. Bohužel poněkud chladný přístup muzikantů a mizerný zvuk koncertu podrazil nohy.

Blackmorova kapela Rainbow měla snad víc sestav než studiových desek. Takže by ani nevadilo, že v té současné už dávno nejsou hvězdní kumpáni jako zpěvák Ronnie James Dio, baskytarista Roger Glower nebo klávesák Don Airey. Ovšem velmi vadí, když umění těch nových spoluhráčů nelze ocenit, protože zvuk se od začátku slil v neposlouchatelnou zabasovanou kouli.

Memories in Rock 2018

40 %

Autor: Ritchie Blackmore’s Rainbow

Místo konání: O2 arena, Praha

20. dubna 2018

Zpěvák Ronnie Romero se mohl snažit sebevíc, hlas má podle všeho silný, ale když je mu sotva rozumět, je to vše tak trochu zbytečné.

Jestli však něco koncertu v pražské O₂ areně opravdu chybělo, byl to alespoň náznak jakékoliv show. Je naprosto v pořádku, že některé a převážně postarší kapely nenaskakují na současný trend, kdy je publikum připravené nechat se ubavit k smrti. Ale upřímně řečeno, takto prkenný koncert by neobstál ani v sedmdesátých letech, kdy byli Rainbow na vrcholu slávy.

Chyběly také obrazovky, které by dění na pódiu přenášely do zadních pozic v hale. A zrovna Blackmore patří k těm, kterým by se divák rád díval pod prsty.

„Chcete rokenrol? Jste připraveni na rokenrol?“ vyřvával Romero po několika písních v naději, že se koncert konečně rozjede. Jenže pak zazněla balada The Temple of the King. Následně se večer trochu rozhýbal se Since You Been Gone a skladbou Man on the Silver Mountain, v jejímž závěru došlo na citaci z purplovské Woman from Tokyo.

Vůbec se hrálo hodně coverů. Písně Deep Purple tvořily téměř polovinu setlistu a asi se za to na Blackmora nelze zlobit. Kromě toho, že je to vděčný tahák pro fanoušky (a těch s purplovskými tričky přišlo také dost), si podobné kousky se svým dalším projektem Blackmore’s Night asi neužije. Takže zazněly ještě pecky jako Child in Time, Smoke on the Water nebo Burn coby přídavek.

Bohužel veškerou snahu shazovaly dlouhé a tiché pauzy mezi jednotlivými skladbami, spíš hraná než skutečná zpěvákova snaha o rozhýbání publika a nulová show.

Podle pořadatelů dorazilo do haly na devět tisíc fanoušků, narváno skutečně nebylo. A mnozí si ten večer zcela zjevně užili, takže se dá čekat, že recenzentovi budou spíše spílat. Budiž přáno každému, kdo odcházel spokojený. Ale ruku na srdce, dobrý koncert vypadá a zní opravdu jinak.