Zážitek si však z vyprodaného Fora Karlín odnášeli i fanoušci. Aurora předvedla vše, co je na ní dobré. Po celou dobu zalitá jemnou mlhou, takže z ní byly často vidět hlavně obrysy. Občas obklopená tanečnicemi, které často jen násobily její choreografii – vizuální nerušivý ekvivalent toho, když si hudebník přibere na pódium kytaru navíc, aby zhutnil zvuk.
Ten byl po celý večer vyrovnaný, i když ve vzdálenějších prostorech bylo znát, že je možná koncipovaný na menší sály. Konkrétní nástroje mohly z celku vylézat lépe, ale nebylo to nic, co by vyloženě kazilo dojem.
Aurora sázela svůj pohádkový pop s naprostou jistotou. Nudu nepřipustila ani v nejpomalejších pasážích. Naopak když jednu z písní odzpívala jen za doprovodu velmi úsporné vybrnkávané elektrické kytary, nemělo to chybu. Došlo samozřejmě i na hudebně výbušnější okamžiky, kdy se pódium adekvátně zahalilo do stroboskopického blýskání.
Na lámání chleba došlo zhruba v polovině show, kdy méně skalní příznivci mohli začít odpadávat. Festivalové vystoupení by v tu dobu nejspíš vrcholilo a vše by bylo v pořádku, v rámci samostatného koncertu už začínalo být snových poloh příliš. Nicméně Aurora i jemné písně podává energicky, neuplakaně, což je deviza.
Do dramaturgie večera perfektně zapadla i tuzemská Vesna jako předkapela, které civilnější pojetí oproti opulentnímu křtu se symfonickým orchestrem velmi slušelo.
