Karel Vrzáček mluví znatelným nářečím a používá výrazy, které pochytil od pamětníků. Žije postaru a nic mu na tom nepřipadá zvláštní. Nikdy nechtěl žít jinak.
„Už jako dítě mě zajímalo, jak hospodaří můj děda, učil jsem se od něj kovařinu, to mě strašně bavilo. Rodiče chtěli, abych studoval, tak jsem šel na zemědělku s maturitou. Pak jsem šel ještě na vysokou, ale za rok jsem utekl. Ze začátku jsem sice myslel, že bych i já chodil do práce jako ostatní. Ale přišel rok 1989. Vrátil jsem se z vojny a začal hospodařit,“ říká jednapadesátiletý Vrzáček.
Karel Vrzáček
|
Co říkáte na současné počasí?
Já myslím, že je počasí, jaké bývalo, takhle to má být. Vždycky pršelo kolem Medarda. Jako kluk si pamatuji, že jsme chodili o prázdninách skoro celé dva měsíce v holínkách, občas někde vysvitlo sluníčko. Já myslím, že je to tím, že nelétají letadla, že se to počasí vrací zpátky do normálu. Má to na to asi vliv. Ale jaký, to nevím.
Mění se počasí?
Myslím, že se měnilo vždycky, ale lidský život je krátký, abychom si těch změn mohli všimnout. V Grónsku se prý kdysi pěstovalo obilí, v 19. století tady byla prý malá doba ledová. Mě tohle nezneklidňuje.
Měl jste strach ze sucha v dubnu?
Ze sucha je strach. Zvlášť tady u nás: máme vodu ze studny, a kdyby padla voda, jsme v prčicích. A to je nějaké vody pro dobytek, pro domácnost. Jak bylo sucho před dvěma lety, my jsme vodu měli, ale sousedům už hasiči vodu vozili.
Pozorujete oblohu kvůli počasí?
Sleduju počasí v rádiu a v neděli v televizi. Leccos se dá odhadnout podle dusna, jak se chovají mouchy, koně před bouřkou reagují jinak. Ale dnes se počasí mění rychleji než dřív. Kdybych měl čekat, až budou hlásit, že nebude pršet, tak bych se nedočkal a nikdy neusušil seno. Nějak bylo, nějak bude, nic s tím nenaděláme. Neřeším, nezalévám. Ale jsme na tom lépe než na jižní Moravě, kde je opravdu sucho, nebo zase zaprší a pak nemohu dva měsíce vyjet do polí.
Rozhovor vedeme na vašem statku v Předboři, jak je starý?
Jeho části mohou mít tři sta let. Postupně se přistavovalo, každý hospodář vždycky něco předělal.
Mám pocit, že kdyby na váš dvorek přišel Josef Lada, měl by dojem, že se ocitl před sto lety...
Já jsem na to byl zvyklý. Vždycky jsme měli doma, a to i za komunistů, krávu, koně… Člověk je navyklý, že má své máslo, tvaroh, mléko, sýr, brambory, maso, veškerou zeleninu… Prakticky všechno. Kupujeme jenom ocet, cukr, sůl, koření.
Máte na statku i výměnek… To je taky tradiční typ soužití generací.
Jo. (smích) Akorát, že u nás je to jinak - na výměnku je teď syn.
Měl jste z něčeho obavy v souvislosti s pandemií?
Neměl. Já myslím, že to bylo politicky uměle vyvolané. Ale nevím.
Co se vám honilo hlavou na začátku pandemie?
Jak se ti lidi mají, že jsou doma. Odpočinou si. Kdežto mě to nijak neovlivnilo, já musím dělat furt. Měl jsem víc práce než jindy. (smích)
Jak to?
Jezdím kovat koně a někteří kováři přestali kovat, že to v roušce nemohou dělat. Ti staří to nemohli udýchat, je to těžká práce. Tak nejezdili a musel jsem dělat za ně. Řekne se: tak nekovejte! Jenže to by bylo týrání zvířat, kopyta přerůstají, to je práce, která se musí dělat pořád. Já měl největší srandu z toho, jak lidi bědovali, že nebudou otevřené obchody. My klidně nejdeme čtrnáct dní nakoupit a jiní jsou špatní z toho, že nebylo otevřeno třeba jenom jediný den, ve svátek.
Jak vás dědeček učil kovařinu?
Tam je nejtěžší napasovat správně na kopyto podkovu. Pak už není problém ji přibít. A když se napasuje špatně, tak by šel hřebík do živého. Taky člověk udělá chybu. Plnokrevní koně mají slabou stěnu kopytní, u těžších tažných koní je to jednodušší, tam je stěna na podkovák silnější. Minulý týden jsem koval čtyřicet koní! Hrozné práce.
Baví vás to ještě?
To musí bavit, jinak byste to nemohl dělat. Je to dřina a občas nějakou chytneš, kopanci nebo strkanci od koně se neubráníš. Pořád jsi za ním.
Nejste z toho schvácený?
Zatím to jde. Práce mám víc právě o to kování. Do roku 2000 jezdil kovat děda, pak měl mrtvici, tak jsem to tehdy převzal po něm. Synovi jsem předal dvacet hektarů, osm jsem si nechal na kravky a koně.
Kolikrát vás kůň kopnul? Vždyť kopnutím dokáže i zabít...
Kopnul mě mockrát. Zabít může, když se dobře trefí. Před čtrnácti dny jsem byl u Pelhřimova v Dobré Vodě a kůň mě kopl tak, že jsem letěl tři metry. Proto se snažím být u koně co nejblíž, nebo mu nohu držet, aby když kopne, tak mě spíš odhodil, než udeřil. Většinou jsou koně hodní. No ale našemu dědovi nejhodnější kobyla široko daleko vyrazila tři zuby. Hodila hlavou a zuby byly venku. (smích)
Vy jezdíte s koňmi tak nějak postaru už třicet let. Jak vlastně ten sklon žít jako předkové u vás vznikl?
Mě to už odmala bavilo. Jak jsem přišel ze školy, vzal jsem koníka a jel oborávat brambory. Celé prázdniny.
Jakou soudobou techniku při hospodaření používáte?
Traktor a sběrák. A to s tím většinou jede syn nebo žena. Já to s koňmi většinou poseču, otočím, nahrnu a usuším. Abych to nemusel nakládat vidlema, tak to oni naloží a odvezou. Většinou si za rok jednu dvě fůry naložím za koně vidlema na vůz, abych to nezapomněl. Většinou jetel, protože ten když se vezme sběrákem, tak se zmaří - odrolí se lístečky. Takže jetel skopíme a z kup naložíme na koně.
Když někdy přijde skleslost, v čem nacházíte energii?
Když přijedeš na pole a díváš se, jak to tam pěkně roste. To je radost. Nebo když se narodí hříbě, tele, když slepice vysedí kuřata, morka „morčata“…
Pokračování života?
Pokud možno, tak nějak. Nebo když vidíš, že po průtrži mračen je tvoje maličké pole v pořádku, chodí tam koroptve a bažanti, sbírají tam mandelinky, to je paráda.
Je to styl života.
A k tomu stylu života musíš být ty, žena, děti. Dcera říká: víš, já jsem tady asi omylem, já bych nemohla hospodařit. Pomůžu vám, ale pořád bych to dělat nemohla.
„Tohle už uvidíte jenom v Předboři a v Rumunsku,“ směje se na fotografa MF DNES Karel Vrzáček, když vede strmou serpentinou na svůj statek krávy z pastvy.
„Většinou si za rok jednu dvě fůry naložím za koně vidlema na vůz, abych to nezapomněl,“ říká farmář.
Jak jste si vyřešil, že zvíře odchováte, krmíte a pak zabijete?
Když vyvedu prase z chlívku, tak říkám: do teďka jsem živil já tebe, teď budeš živit ty mě. Tak to je. To je běh života. Když zabíjíme hovězí, je ti to líto. Pohladím tu kravku. Co můžeš dělat.
Jste věřící?
Jsem, ale do kostela nechodím. Věřím, že nějaký Pánbůh je, ale že se hlavně člověk musí starat sám.
Často si říkám, jak se srovnáváte s tím, že jste se narodil do jiné doby, než jste asi měl...
Pro mě je normální, že jezdím s koňma. Vždycky se směju, když jedu v Lukách po městečku a filmují mě tam… A není týden, aby mě tam nefilmovali, když jedu s koňmi či vedu kravky. Mně to nevadí, co mám dělat? Jeden starý děda tuhle jel kolem na motorce, zastavil, kouká a křičí: To je tak krásný, to je tak krásný! Já se směju a povídám: Tak si kupte krávy a pojďte s nimi taky. (smích)
Chodí se za vámi ptát hospodáři na zkušenosti?
Někdo se občas ptá. Ale že by někdo sesedl z traktoru a zapřáhl koně, o tom nevím. Vím ještě o jednom kamarádovi v Bohdalově, který to dělá jako já s koňmi, ale jinak v okolí, co byli staří strejci, už dnes nikdo z nich není.
Návrat ke starým formám hospodaření se v posledních letech dostává dokonce jaksi do módy.
Mě to lákalo odmala. Nečetl jsem na to filozofickou knížku, četl jsem zemědělskou encyklopedii z roku 1937, kde byly tradiční postupy uvedené. Těch se držím. No fakt je, že jako já to nikdo dělat nebude. Když jsem viděl pořad v televizí, kde předváděli orbu s volama, tak jsem se musel smát, dal bych jim po hubě. Chlap byl snaživý, ale neuměl to, asi ho to nikdo nenaučil, jen to tak šmrdlal. Zapřáhl za vola tři radlice! Když přitom kůň má co dělat, aby utáhl jednu.
Učíte se z roku za rok?
Vedle mě měl políčko jeden starý děda, zemřel ve dvaadevadesáti, hospodařil do roku 1988. Mám to políčko po něm. A on říkal: Už je mi pětaosmdesát a zase jsem to udělal blbě, zase bylo jiný počasí, co jsem loni udělal tak, to jsem měl letos udělat jinak. Nikdy nejsi v zemědělství dost chytrý.
Osobní vztah k půdě je důležitý?
Dnes v dědině má každý na zahradě posekaný anglický trávník a bazén, ale co je za plotem, ho nezajímá. Dřív byla sice všude drůbež, všechno bylo pos*aný, ale přišel jsi do polí, a tam nebyl nikde kousek zanedbaný, zarostlá mez, zničené cesty. O všechno se lidé starali. No, my bychom taky potřebovali vydláždit dvůr, ale není čas. Ráno jsi hodinu a půl v maštali, večer totéž, vyvézt hnůj, dojet pro krmení, seču většinou kosou. Ale o přírodu venku se naši předci starali lépe.
Myslíte že by si předci uměli poradit i s kůrovcem?
Myslím, že ano. Každý hajný měl kus lesa, který denně prošel. Jakmile viděl suchý strom, dal ho pokácet. Na místě se kmen oloupal a kůra i s kůrovcem se spálila. Z lesa se dřevo vozilo oloupané. Dnes se kůrovec převáží na kamionech! Kůrovec sám doletí do sto metrů, no, ale kdo se pak může divit, že je kůrovec kolem silnic, dálnic, železnice… Fořt měl pod sebou pět hajných, každý hajný měl dva pilaře a chlapa s koněm. Dnes revírník od státních lesů má šest tisíc hektarů lesa a ani dvakrát za rok se nedostane na stejné místo do svého lesa. Jen vyplňuje lejstra.
