Biskup Jan Vokál si vyzkoušel online bohoslužby z katedrály Svatého Ducha v Hradci Králové, kde scházeli věřící. „Pohled do prázdného chrámu i vědomí, že někdo touží přijít, ale nemůže, je velmi bolestné,“ tvrdí biskup.
V posledních týdnech zažíváme skutečně neobvyklé období, nouzový stav, zákaz hromadných akcí, všeobecnou karanténu. Málem bychom při tom všem zapomněli, že přišly Velikonoce. Cítíte, že lidé letos svátky vnímali jinak?
Letošní svátky jsou skutečně úplně jiné než všechny předešlé. Nikdy, ani za totality, nenastala situace, kdy by věřící nemohli přijít na mši svatou. Tentokrát jsme k tomu museli přistoupit sami, protože je to správné a opravdu důležité. Už od 6. března, tedy ještě před vyhlášením nouzového stavu, jsme v naší diecézi vyzvali ohrožené skupiny, aby na bohoslužbu nechodily, a rozhodl jsem o jejich zproštění od tohoto závazku. Za pár dní to začalo platit pro všechny věřící.
Vedlo mne k tomu vědomí, co se tehdy dělo v Itálii. Tamní situaci sleduji, žil jsem tam mnoho let a mám tam přátele. Už na přelomu února a března, kdy se u nás mluvilo jen o jakési lehké chřipce, nebyla v postižených oblastech snad žádná rodina, která by někoho neztratila. Takže: letošní Velikonoce byly jiné, ale jsou to omezení, která neneseme úkorně, naopak jsme přesvědčeni, že mají velký smysl. Na první pohled je to vidět z rozdílného vývoje epidemie u nás a právě v Itálii.
Nyní je to měsíc od zákazu veřejných akcí nad sto osob, po několika dnech vláda opatření ještě zpřísnila, a zakázala tak i veřejné bohoslužby. Jak jste se s tím v diecézi vyrovnali?
Jak už jsem řekl, opatření jsme přijali ještě dříve, než jsme museli, a samozřejmě jsme ihned začali přemýšlet, jak v nové situaci plnit úlohu, kterou máme a kterou nemůžeme odložit. Lépe řečeno: která je v době krize, zmatku, strachu ještě naléhavější. Situaci velmi usnadňují moderní komunikační prostředky, které dnes umí ovládat i mnoho starších lidí. Každá větší farnost v diecézi tak vysílá přímé přenosy mší svatých, na internet dáváme návody na domácí bohoslužby, apelujeme na oživení společné modlitby v rodinách, i ty dostávají manuály a videoprůvodce. Myslím, že mnohé rodiny nynější situace nakonec i duchovně obohatí.
Někteří faráři začali mše vysílat na internetu, namátkou třeba v Červeném Kostelci, Chrudimi, Dobrušce. Je to jejich iniciativa, nebo jste je k podobnému kroku vyzval?
Všichni kněží k tomu byli vyzváni, i když ne ve všech farnostech je to technicky možné či snadné. Mnozí naopak pokyn biskupa předběhli a vysílali už od prvních dní. Nejrůznější videoprůvodce modlitbou a podobně jsou velmi spontánní a vznikají v různých farnostech živelně. Svatý otec František rozhodl, že účast na bohoslužbě skrze duchovní spojení modlitbou a v případě možnosti také skrze přímý přenos je plnohodnotná, je to tedy stejné, jako by se věřící bohoslužby aktivně účastnili na místě.
Z katedrály proto vysíláme přenosy na YouTube, ale už tam nenecháváme záznamy bohoslužeb (z facebookového profilu diecéze byl dostupný v úterý již jen záznam z nedělní mše, pozn. red.). Opravdu dáváme přednost tomu, aby lidé „přišli do kostela“ v danou hodinu a byli s námi spojeni. Když sledujeme, kolik lidí, respektive počítačů či telefonů se připojilo, můžeme říci, že účast není o tolik nižší než o jiných Velikonocích. Samozřejmě - přístup přes internet je trochu omezující, zejména starší lidé sledují bohoslužby v televizi, kam z naší katedrály nedosáhneme.
I vy sám se nyní obracíte k věřícím při bohoslužbě skrze objektiv kamery. Je to pro vás nová zkušenost?
Ano, úplně nová. Při významnějších příležitostech se sice pořizuje záznam či je mše svatá vysílána v přímém přenosu v České televizi či televizi Noe, ale nikdy při tom není kostel prázdný. Stát na Velikonoce před prázdnou katedrálou a mluvit k malému mobilnímu telefonu položenému na stolku je něco, co jsem si nikdy neuměl představit. Zažil jsem slavné Velikonoce v Římě ve velkých bazilikách, jindy i v tichu a v podstatě v soukromí, ale nikdy jsem nevedl slavnostní bohoslužbu či velkopáteční obřady před prázdným kostelem, zvlášť jde-li o hlavní kostel poměrně velké diecéze.
První mši v prázdné katedrále Svatého Ducha jste sloužil na Květnou neděli, jaký to byl pocit být prakticky sám v takovém prostoru, kde jindy bývají přinejmenším stovky lidí?
Bylo mi smutno, ale věděl jsem, kolik lidí je v tu chvíli s námi. Nejsmutnější je vědomí, kolik z nich nemá přístup ke svátostem - tedy svatému přijímání či zpovědi. Z ryze světského pohledu si řeknete: tak nepůjdou do kostela, zabaví se doma jinak. Ale skutečně věřící člověk ten přímý kontakt se svátostmi potřebuje, významně utvářejí jeho život. A nyní jsme v situaci, kdy by se jim kněží mohli i chtěli věnovat, ale brání jim v tom na obou stranách mnoho překážek.
Nejobtížnější je vědomí, že když vyrazím za člověkem, který mě o to prosí, můžu ho tím nakazit a ohrozit na životě. Právě to je těžké. V jiné krizi bychom si řekli: „Nebojím se, půjdu do rizika“. Jenže tady to znamená, že svou přítomností vystavím riziku druhého. Proto se snažíme zejména hledat ty náhradní cesty, i když individuální duchovní služba je i zmíněným opatřením vlády povolena. Také jsme v naší diecézi, nad rámec rozhodnutí vlády, zakázali konání pohřbů s hromadnou účastí lidí.
Nechybí vám jakási zpětná vazba, pohled na věřící? Nebo máte naopak více klidu soustředit se na samotnou bohoslužbu?
Zpětná vazba určitě ne. Mše svatá není divadelní představení ani koncert, všichni se při ní společně obracíme k Bohu. Ale chybí mi pohled na společenství, které se při ní utváří. Věřím, že na dálku utvořeno je, ale jak už jsem říkal, pohled do prázdného chrámu i vědomí, že někdo touží přijít, ale nemůže, je velmi bolestné.
Pandemie koronaviru a tvrdá vládní opatření zastihly věřící v době půstu. Vidíte v nich i určitou duchovní příležitost?
Rozhodně ano. Ta omezení jako by vlastně měla „postní charakter“. V postní době si něco odříkáme, například zábavu, snažíme se dávat almužnu (pomoc druhým, nejen materiální) a víc se soustředit na modlitbu, zkvalitňovat ji. Letos jsme se ocitli v situaci, kdy si nemusíme složitě vymýšlet, co si odřekneme, komu pomůžeme, ani jak prolomit rutinu duchovního života. Žijeme v tak klidné době s naprostým dostatkem všeho, že jsme si v postním období museli dosud skutečně vymýšlet jakási umělá omezení.
A najednou si nemůžeme vyjít do restaurace či posedět s přáteli, celá ta situace v nás probouzí spontánní solidaritu - šití roušek, nákupy pro seniory…, a každý den musíme promýšlet i to, jak se zúčastnit bohoslužby. Moudrý člověk si uvědomí, že ne všechno má ve svých rukou a pod kontrolou. To nás vede k větší pokoře. Mnozí - snad i ve strachu o sebe a své blízké - začínají nově promýšlet svoje životní hodnoty. Papež František to před několika dny vyjádřil poměrně tvrdými, avšak moudrými slovy: „Co se životem, který by nebyl službou pro druhé? Takový život nedává smysl.“ Nyní jsme v období, kdy na druhé přestat myslet nelze. Už jenom to, že vždy, když vyrážím z domu, musím si zakrýt tvář ne kvůli sobě, ale abych nikoho neohrozil, je určitá škola pokory a altruismu.
Velikonoce jsou pro křesťany nejdůležitějšími svátky v roce. Jak bychom je měli za současné situace oslavit?
Klademe důraz na podstatu a smysl toho slavení. Nejde tedy jen o to, že přijdu čtyřikrát do kostela, ale je to díkůvzdání Bohu za jeho oběť na kříži, kterou nás zachránil a otevřel nám vstup do věčného života. A to všechno se dá prožít v rodinném společenství. Není to tedy tak, že letos nejsou Velikonoce. Letos jsou Velikonoce, kdy mnoho domácích bohoslužeb povedou otcové, kdy se rodiny budou společně modlit křížovou cestu, kdy v noci ze soboty na neděli dají za okno zapálenou svíčku.
Nakolik současná situace zasáhla chod diecéze a co dělají kněží, když nemohou za věřícími?
Kněží vymýšlejí způsoby, jak společenství ve farnosti udržet kolem oltáře alespoň na dálku, což jim zabere o to více času. Někdy k tomu přistupují opravdu kreativně, například havlíčkobrodská farnost si založila internetovou televizi s večerním zpravodajstvím. Samozřejmě na individuální žádost kněží zpovídají, vyrážejí i za nemocnými, je-li to třeba, a to tak, aby neohrozili jejich zdraví.
Už bohužel pociťujeme i větší ekonomickou zátěž. Krize přichází rychle a už reálně dopadá i na hospodaření diecéze a farností. Na druhou stranu, ozývají se mnozí lidé s nabídkou pomoci. Jeden duchovní dokonce sám požádal o dočasné snížení mzdy, aby pomohl situaci zvládnout. Jsou to hezká gesta a věřím, že podobným přístupem nejen diecéze, ale i celá společnost nastupující ekonomickou krizi překoná.
