Svou pověst založila na unikátní poloze, snad na žádném jiném místě v Krkonoších není působivější výhled na nejvyšší českou horu. Původně se třípodlažní chata s padesátkou lůžek jmenovala Koppenblickbaude – bouda s výhledem na Sněžku. Pro manžele Konkolské, kteří ji provozují už tři dekády, se stala srdeční záležitostí.
Silnice stoupající od vleku Javor podél Lučního potoka k enklávě horských bud na Vysokém svahu brutálním sklonem připomíná pyrenejské rampy, které zdolávají závodníci španělské Vuelty. V některých místech má sklon i přes 20 procent. Nápisy jmen závodníků na asfaltu jsou vzpomínkou na letní Krakonošův cyklomaraton.
V pravotočivé zatáčce, kde se cesta na chvíli narovná, stojí Husova bouda. Nepřehlédnutelné stavení s červenou fasádou a zelenou střechou. Právě tady se manželé Konkolští před více než 30 lety poznali.
Hana Konkolská, původem z Kladna, sem zkraje 80. let nastoupila jako kulturní referentka. Její pozdější manžel Libor, rodák z Havířova, ve stejné době začal také jako kulturní referent pracovat na nedaleké Pražské boudě. Po dvou letech ale zamířil na Husovku a zaškoloval se na provozního.
„Už to nebylo jako v 50. letech, režim neměl skoro žádnou sílu. Když sem někdo mladý přišel a byl v komunistické straně, tak byl spíš všem pro smích. Hory v té době znamenaly pro spoustu lidí únik, potkal jsem tady několik takřka disidentů,“ vzpomíná Libor Konkolský.
Do Krkonoš je přivedla nejen láska k horám, ale také ke sportu.
„Oba rádi lyžujeme, chodíme na běžky, jezdíme na kole. Snažili jsme se spojit sport s prací. Když jsme si ji dobře zorganizovali, byli jsme denně na lyžích,“ poznamenává Hana Konkolská.
Do školy na hrazdě kola
Manželé na Husově boudě zůstali i po sametovém převratu a v roce 1994 si třípodlažní chatu, která vznikla na místě původní horské usedlosti z roku 1830, pronajali. Vychovali zde také obě své dcery. Tak jako další horalé žijící v těchto nadmořských výškách museli řešit hlavně to, jak dopravovat děti do školy. V zimě dcery sjížděly do Pece na sjezdovkách a otec je doprovázel na běžkách, v létě je zase vozil na hrazdě horského kola.
Tvrdé dvoukilometrové stoupání absolvoval Libor Konkolský dvakrát denně.
„Nejdřív jsem odvezl jednu dceru, vyšlapal kopec a hned zase jel dolů s druhou. V té době jsem měl docela dobrou kondici,“ říká boudař.
Hlavně zimy jsou na Vysokém svahu tvrdé a plné sněhu. Konkolští si za víc jak 30 let nevzpomínají, že by zde někdy chyběl sníh. „Pamatuju si takové zimy, že když jsme otevřeli hlavní dveře, stála před námi velká bílá stěna. Manžel musel dcery hodit ven na sníh, aby mohly jít do školy,“ vybavuje si boudařka.
S koncem odborových rekreací na začátku 90. let museli provozovatelé boudy vybudovat klientelu téměř od nuly. „Začátky nebyly jednoduché, dávali jsme inzeráty i do cestovních kanceláří. Tehdy nebylo zvykem, aby si lidé sami zavolali na horskou boudu a zamluvili si pobyt. Navíc hory v té době nebyly tak populární jako dnes,“ upozorňuje Hana Konkolská.
V současnosti mají úplně jiné starosti a rekreanty naopak musejí i odmítat. Už nyní mají zamluvené téměř všechny termíny na příští zimu.
Husova boudaPůvodní horskou zemědělskou boudu založil v roce 1830 na rozhraní Lučin a Vysokého svahu Josef Bönsch. O sto let později vyrostla na místě původního domu třípodlažní chata s kapacitou 50 lůžek, kterou tehdejší majitel Johann Ettrich pojmenoval Koppenblickbaude – bouda s výhledem na Sněžku. Po roce 1945 ji zabavil československý stát a přejmenoval na Husovu boudu podle zakladatele husitského hnutí. Od roku 1948 objekt sloužil pro rekreaci odborářů. Manželé Konkolští zde začali pracovat v 80. letech, boudu provozují od roku 1994. O devět let později vedle ní přistavěli rodinný penzion s 25 lůžky. |
„Udělali jsme si svou klientelu. Vrací se nám školy i rodiny, jezdí k nám už také jejich děti a vnuci. Někteří přijedou i dvakrát třikrát za rok,“ dodává boudařka.
V roce 2003 si vedle Husovky přistavěli menší penzion s 25 lůžky, kde rodina žije. Zima pro ně zůstává stále nejdůležitějším obdobím. Menší vlek je hned u chaty, lyžařské areály v Peci pod Sněžkou jsou takřka na dosah.
Kromě lyžařské infrastruktury a jistoty sněhu na zdejších sjezdovkách je velkou konkurenční výhodou boudy její unikátní poloha. Výhled na Sněžku od Husovy boudy jen těžko snese srovnání. Je online učebnicí krkonošského místopisu. V dálce se kromě nejvyšší hory rýsují i další monumenty Krkonoš: Obří důl, Luční nebo Studniční hora.
Libor Konkolský označuje boudaření za životní styl. Mimochodem je členem a v současnosti i předsedou spolku Boudaři, který sdružuje provozovatele horských hostinců z Pece a Černého Dolu. Jejich společným počinem je například vyznačení desetikilometrové běžkařské trasy.
„Toho, kdo se chce stát členem spolku, musejí ostatní přijmout a každý má právo veta. Když jsem se vyboural a otočil auto, tak jsem za pět minut měl kolem sebe dvacet chlapů, kteří mi pomohli,“ potvrzuje, že zdejší boudaři drží při sobě.
Když fouká, tak se bouda houpe
Husova bouda se stará pouze o ubytované hosty. Kyselo, svíčkovou, maso na houbách, borůvkové knedlíky a další typická česká jídla jim vyrábí dost možná nejstarší profesionální kuchařka v republice – osmdesátiletá teta Libora Konkolského Kristýna.
„Kdo umí, ten umí,“ říká žena, která celý život pracovala jako elektronavíječka v havířovské továrně a vaření je jejím velkým koníčkem.
Na boudě pracuje už 20 let. I přes svůj věk má tolik elánu, že v létě dokonce ještě stíhá chodit na borůvky. „Letos jich moc nebylo. Sbírám je, aby to nespadlo a přišlo k užitku,“ vykládá silným moravským přízvukem.
Husova bouda patří do skupiny horských usedlostí, které vznikly vyloženě pro turistické účely. Zarámovaný plán původního objektu z roku 1933 dodnes visí na chodbě. Od té doby se bouda změnila jen minimálně, zásadní změnu dispozice pokojů znemožňuje konstrukce budovy. Tvoří ji dřevěné trámy.
„Bouda nemá žádné izolace, aby byl mezi trámy průvan a zabránilo se tak dřevomorce a plísním. Když se do ní opře silný vítr, tak se prohýbá a pohupuje,“ vysvětluje Libor Konkolský.
Stavení vystřídalo během 80 let několik názvů. Původní německé pojmenování Koppenblickbaude bylo po válce a odsunu původních obyvatel společensky nepřijatelné. Nový název nevydržel dlouho.
„Když jsme předloni dělali rekonstrukci druhého patra, mezi trámy v podlaze jsme našli pohled ze srpna 1945, který byl adresován na Ozdravovnu 26, což byl tehdejší název Husovy boudy,“ objasňuje provozovatel. V té době sem jezdily děti na rekonvalescenci po druhé světové válce. Až po únoru 1948 ji odboráři dali současný název. Mimochodem jen o pár výškových metrů níže stojí další „husitské“ stavení - Žižkova bouda.
