Věci ale pro devatenáctiletého rodáka z Uherského Ostrohu nabraly nečekaný spád: ještě v létě bleskové přeřazení do áčka, v září debut v nizozemském poháru, v prosinci pak v lize a dokonce i v Lize mistrů na hřišti Interu Milán a dva dny před Vánocemi také první ligový gól, navíc vítězný.
„Když se mnou pak chtěli mluvit holandští novináři, zkoušel jsem se vymlouvat, že pospíchám na letadlo domů, protože jsem měl soupravu zakecanou od špaget. Naštěstí mi kustod rychle dal náhradní oblečení,“ směje se v rozhovoru pro MF DNES velký talent českého fotbalu, jehož o tři roky starší bratr Lukáš působí ve Slovácku.
Michale, v Nizozemsku jste už od šestnácti let, už předtím jste navíc byl na několika stážích v evropských klubech. Co vás tolik táhlo ven?
Vyrůstali jsme v době, kdy česká reprezentace byla skoro na každém velkém turnaji a pomalu celý nároďák byl poskládaný z hráčů působících v zahraničí. Říkali jsme si, že na tom asi nebude nic špatné, když na cizině staví celá reprezentace. Teď už je normální, že jsou tam hráči z Česka, fotbal se vyvíjí a klobouk dolů před tím, jak kluby jako Slavia a Plzeň v poslední době hrají.
Jak na zahraniční stáže vzpomínáte?
Na první jsme byli dohromady s bráchou právě v Eindhovenu, to bylo jemu sedmnáct let a mně čtrnáct. V zahraničí se může smlouva podepsat až v šestnácti, takže to byla pro mě i od manažerské agentury spíš možnost podívat se, jak to v zahraničí chodí, abych měl čas na zlepšování. Protože jsem věděl, že pokud bude možnost, budu chtít jít v šestnácti ven. A měl to tak i brácha.
První stáž vás nakopla?
Dokud jste v Česku, přijdou vám ty podmínky normální, ve Slovácku i nadstandardní oproti jiným. Jasně, jako dorostenci jsme se převlékali ve Starém Městě a pak třeba jeli patnáct kilometrů někam trénovat. Ale člověk to řešil nanejvýš tehdy, když kvůli pozdnímu návratu nestíhal vlak domů. Pak se podíváte do zahraničí a vidíte, že tam je všechno u sebe, hráči mají i školní hodiny přímo v akademii a celý den tráví tam. (Bratr Lukáš doplňuje: „Neřeší, jestli jim něco jede, protože tam jsou klubové mikrobusy, které ráno po okolí posbírají všechny hráče pro akademii a po tréninku je postupně rozvážejí zase domů. To člověku hodně pomůže a rodiče se taky nemusí starat, což je v dnešní době při práci často dost složité.“)
Kam jste se ještě podíval?
Spolu jsme odcestovali do Holandska ještě jednou, Lukáš byl v Utrechtu a já s Christiánem Frýdkem ze Sparty ve Feyenoordu. Pak jsem navštívil ještě Juventus, Stuttgart a Twente, všechny tyto čtyři stáže byly během jednoho roku.
Proč jste nakonec zvolil právě PSV Eindhoven?
Už když jsem tam byl poprvé, zaujalo mě, jak klub funguje, vše bylo takové rodinné. Trochu na bázi Slovácka, ale neporovnatelně větší. A holandská škola byla známá, že mladí dostávají velkou šanci. Rok a půl přede mnou šel Vašek Černý do akademie Ajaxu, v nedalekém Cambuuru byl Dominik Mašek, díky nim jsem trošku věděl, do čeho půjdu. Když na turnaj s reprezentační devatenáctkou do Maďarska dorazil šéfskaut Eindhovenu a zavolal mému manažerovi, že mám za dva dny dorazit na testy, neváhal jsem.
Jak se v PSV projevuje, že mladí dostávají prostor?
Před dvěma lety byl stanovený cíl pro rok 2020, že 50 procent ze všech hráčů áčka budou vlastní odchovanci, 50 procent základní sestavy taky a 80 procent z týmu U19. Zaručí jim to kariéru profesionálního fotbalisty. Je to postavené tak, že v kategoriích U17 a U19 už se dává škola na druhou kolej, všechno vrhnou na fotbal. Byla by škoda, kdyby ti hráči pak nedostali šanci.
Jaké byly začátky po odchodu do Holandska?
Díky stážím jsem věděl, do čeho jdu. Samozřejmě jste bez rodiny, první dva týdny jsou těžké. Jednodušší bylo, že už jsem uměl anglicky, rok a půl jsme s bráchou měli doučování. (Lukáš se směje: „To bylo dobré doučování, neumím ani slovo.“) Jsem doma docela samotář, tato vlastnost mi pomohla. Začátek jsem díky tomu překousl, pak jsem se díky reprezentaci dostal na nějaký den domů. Nejsložitější byla fotbalová část, první snad tři měsíce jsem nemohl hrát mistráky, jenom jsem trénoval. Registrace z UEFA se zbrzdila, takže jsem hrál jen za reprezentaci.
Život jste zvládal v pohodě?
Jo. Vidíte, že všichni z akademie se vám snaží pomoct, je to tam opravdu rodinné. Na hřišti je to sice na krev, konkurence je velká, nikdo si nic nedaruje. Ale v kabině je všechno zapomenuto.
Kolik národností bylo v týmu?
Do U17 jsem přišel já a jeden Ital, už snad od deseti let tam byli Maďar, Bosňan, dva Belgičani, zbytek byli Holanďani. Většina cizinců přichází až do U19, tam už se dávají profesionální smlouvy a směřuje to k áčku.
O mladé hráče se starají místní rodiny?
Ano. Teprve teď v létě jsem se přestěhoval do svého bytu. Já jsem byl u Irmy, starší paní se psem, její dcery jsou ve světě.
Lukáš Sadílek bratra ještě nenavštívilKdyž dvaadvacetiletý záložník Slovácka Lukáš Sadílek sleduje, jak jeho o tři roky mladší bratr Michal válí v nizozemském PSV Eindhoven, neodpustí si povzdechnutí: „Taky bych se chtěl podívat do zahraničí. Asi každého fotbalistu to láká. Poznat jiný život, jiné prostředí.“ V minulosti k tomu neměl daleko. V Nizozemsku se jako mladý podíval do Utrechtu a PSV. Nadějně vypadalo především angažmá v anglickém Stoke City, kde byl kolem svých šestnáctých narozenin na testech hned několikrát. ¨ „Hrál jsem za ně i poslední zápas dorostenecké ligy na Manchesteru, kde jsme z 0:3 otočili na 4:3. Fantastická vzpomínka,“ vybavuje si. „Rok předtím postavili novou akademii, a když jsem viděl ty rozdíly oproti Česku... Neříkám, že se máme špatně, i tady je to super, ale jak je u nich celý systém propracovaný. Je to úplně na jiné úrovni.“ Vedení mládežnické akademie Stoke City mu líčilo, jak je nadchl, a chtěli do měsíce podepsat smlouvu. „Ale nakonec se něco pokazilo a já po tom víc nepátral,“ krčí rameny. „Řekl jsem si, že se budu muset vydat druhou cestou, přes Česko. A když se poštěstí, tak až pak do zahraničí.“ Za Slovácko zatím odehrál 59 ligových zápasů, ve druhé polovině podzimu však vypadl ze sestavy. „Když momentálně nehraju ve Slovácku, těžko můžu na něco pomýšlet. Ve fotbale se ale všechno dokáže rychle změnit. Přijde příležitost, chytnete se jí, povede se vám jeden zápas a už se vezete,“ uvažuje Lukáš Sadílek na startu zimy. „Je před námi příprava, je měsíc na to se posunout. Jsem vděčný Slovácku, jaké mám podmínky, mám to tady obrovsky rád a určitě by mi nevadilo tady zůstat natrvalo. Někteří lidi to tolik nevnímají, chtěli by až moc, ale na to, jak jsme malým městem, je obrovským úspěchem, že hrajeme ligu.“ Mladšímu bratrovi, který se prosazuje ve vedoucím týmu nizozemské ligy, fandí jen na dálku. „Naši tam jezdí, když můžou, ale já jsem tam nebyl ještě ani jednou. A dost mi to vadí. Nemám kdy, protože se naše sezony kryjí. Když máme v létě nebo o Vánocích volno, přijede i brácha domů nebo jedeme na dovolené,“ štve Lukáše Sadílka. Nereálné bylo podle něj navštívit i Michalův prosincový debut v Lize mistrů na hřišti Interu Milán. „Liga mistrů se sice hraje v týdnu, ale brácha nastoupil absolutně nečekaně. Navíc bych nebyl dva dny na tréninku, trenér by mě asi moc nepochválil.“ On naopak chválí svého sourozence za podařený závěr podzimu v Eindhovenu. „Když jej trenér pošle v Lize mistrů na hřiště jako prvního střídajícího, už to něco znamená. Asi si tam hned v první sezoně udělal nějakou pozici,“ zamýšlí se starší z bratrů. „Nefunguje to tam tak, že přišel z juniorky, tak se s ním moc nepočítá, mentalita je tam trošku jiná.“ |
Vyhovovalo vám to?
Okamžitě jsme si sedli. Klub mi řekl, že pokud se mi cokoliv nebude líbit, není problém jít jinam. Přede mnou u ní byl při půlročním hostování Aleš Matějů, vím, jak to s ním měla těžké, dozvěděl jsem se pár dobrých historek. Irma mi taky do určité míry nahrazovala rodiče. Jsem s ní pořád v kontaktu, mám rituál, že před venkovním zápasem se k ní přijdu ukázat, pokecat, co je nového. Je velkým fandou PSV, chodí na všechny domácí zápasy. Strašně mi ten poslední vývoj přeje. Sama nejlíp viděla, jak si za tím jdu a teď sklízím ovoce.
Takže vaše osobní fanynka?
Když máme po zápase s hráči kolečko coby poděkování fanouškům za to, že přišli, vždycky se na ni dívám a vidím, jak je ráda, že se nám daří. Má permanentku, na fotbale byla poprvé ve 20 letech, teď jí je 60. Tam se podobně jako v Anglii místa dědí z generace na generaci. Stadion má kapacitu 35 tisíc diváků, z toho 25 tisíc je permanentkářů.
Celým působením v Eindhovenu vás provází trenér Mark van Bommel, že?
Když jsem do PSV přišel, dělali tam on a Ruud van Nistelrooy ještě individuální trenéry. Zíral jsem s otevřenou pusou, takové hráče znáte z televize. Měl jsem ještě v živé paměti mistrovství světa 2010, kdy skončili druzí a skoro porazili ve finále Španěly. My jsme se potkali v devatenáctce, na svůj první rok ve funkci hlavního trenéra v kariéře bude van Bommel vzpomínat do konce života, bylo to moc podařené. Pak šel k áčku a zůstal stejný, to říkají i ostatní kluci.
Co si pod tím představit?
Je strašně lidský. V devatenáctce to byl pro nás druhý otec, trávil s námi v kabině půl hodiny před tréninkem i po něm, řešili jsme tam různé blbosti. Cokoliv kromě fotbalu. Věděl jste, že vám bude naslouchat a nedělá to je naoko, ale opravdu to tak myslí. Když jsme s devatenáctkou získali titul a šli slavit do města, staly se věci, které snad ani nejsou publikovatelné. Pak jsme po měsíci a půl začínali přípravu, on přišel do kabiny, ani jsme se nepozdravili, jen si se všemi podal ruku a začali jsme se skupinově smát.
Na konci podzimu jste na sebe ve vedoucím týmu nizozemské ligy docela upozornil, že?
Nikdo mě skoro neznal, odehrál jsem v lize jen 12 minut, a najednou jsem šel jako první střídající hráč v Lize mistrů na hřišti Interu Milán za stavu 1:0 pro nás. To způsobilo menší poprask. Z patnáctiminutové tiskovky van Bommela před dalším ligovým zápasem zabraly deset minut otázky, co jsem za hráče. V televizi pak řešili, že si dovolil v zápase, kdy jde o hodně, o miliony, stáhnout mexického reprezentanta a dát místo něj mládežnického reprezentanta. Byla to kritika i pochvala. Mě docela zajímají i internetové diskuse, nejsem z nich pak skleslý, právě naopak. Někdo říkal, že jsem mohl udělat víc při vyrovnávacím gólu.
A mohl jste?
Co jsem se díval na záznam, situace byla složitá v tom, že obě naše křídla byla na druhé straně a tady byl jenom krajní bek. Dobíhal jsem proto ze středu. V zápase mi přišlo, že jsem pro to udělal úplně nejvíc, snažil jsem se centrujícího hráče ukrokovat, ale pak ze záznamu jsem viděl, že jsem mohl být agresivnější.
Co na to van Bommel?
Potěšilo mě, že při té kritice se mě zastal. Řekl, že mě zná, ví, co ode mě má čekat. A že jsem vzorem pro celou akademii PSV, jak to mám vydřené. Ve Slovácku jsem sice byl považovaný za talent, ale když pak přijdete do zahraničí, vidíte, že oproti hráčům, co tam jsou, máte nulový talent. Pak přišel ligový zápas s Alkmaarem, byl jsem rád za sebe i van Bommela, že jsem na tu kritiku odpověděl gólem, navíc patičkou. Já se v zápase dostanu do šestnáctky tak jednou, dávám řádově dva góly za rok. Když se mi teď podařil hned ve druhém ligovém zápase, snad je ode mě nebudou všichni čekat v podobném tempu. (směje se)
Jakou máte další metu?
Já si vždycky dávám cíle na půl roku. V létě jsem si říkal, že bych mohl udělat první start za áčko. To se podařilo a byly tam i nějaké věci navíc. Ale že bych si teď dával nějaké neuvěřitelné mety jako základní sestava v áčku, to ne. Slyším takové hlasy, ale vůbec nad tím nepřemýšlím. Co se má stát, to se stane.
