Jste trenérem seminářů o prodeji. Co vlastně prodáváte?
Snažím se pomáhat lidem, kteří vidí nějaký svůj problém a chtějí ho řešit. Lidem, kteří tuší, že není normální, že se jim stále nedaří. Prodávám jim službu, díky níž se jim bude dařit lépe.
Je hodně těch, kteří o vaše služby stojí?
Opravdu je jich hodně. V Česku máme spoustu šikovných lidí, kterým se moc nedaří, a šikovný člověk se přece chce zlepšovat.
Někteří moc šikovní nejsou, přesto zastávají důležité posty. Jak to je?
Máte pravdu, nejčastěji jde o arogantní lidi, kteří si své komplexy léčí na jiných a chyby vidí všude jinde, jen ne u sebe.
Martin Staněk (44 let)
|
V rubrice finance pravidelně přinášíme příběhy podnikatelů. Většina z nich začínala od nuly. Co je podle vás základem jejich úspěchu?
Určitě odolnost. Úspěšné lidi nezlomí selhání, křivdy a ústrky ostatních, jsou odolní i vůči systému. Samozřejmě jim k úspěchu pomohla pracovitost, vytrvalost a alespoň základní náklonnost k lidem. Čtrnáct let jezdím po firmách, s lidmi si povídám, takže vím, o čem mluvím.
Hraje v tom nějakou roli vzdělání, třeba vysokoškolské?
Pokud jde o vzdělání, vysoká škola je určitě bonus, ale není to rozhodující faktor. Nerozhoduje o tom, zda jste, nebo nejste úspěšní.
Zaměřujete se především na velké korporace, kde školíte „vysoké“ manažery. Jak na tom obecně jsou?
Z mnoha svých zkušeností usuzuji, že ve velkých korporacích často pracuje jen hrstka úžasných lidí, na kterých chod firmy stojí. Vidím i to, že mnozí další pracují málo a jsou tam dobře schovaní.
To šéfové nepoznají?
Do značné míry jde i o to, že mnozí z těch ne příliš pracovitých umí říct ve správný okamžik dobrý vtip nebo pochválit šéfa. Když přitom ještě dobře vypadají, mají vystaráno. Častokrát jsem ve velkých firmách viděl zaměstnance parazitovat na práci svých méně viditelných kolegů, kteří neměli dobré komunikační schopnosti a neuměli se prostě prodat.
Takže pořád platí, že lidé, kteří si nevěří, to daleko nedotáhnou?
Sebejistý člověk, který o sobě nepochybuje, má velmi často lépe placený post než poctivec, kterého svazují pochybnosti o sobě samém. Přitom je třeba o sedmdesát procent lepší než jeho úspěšnější kolega.
Co s tím?
Je důležité mít zdravou sebeúctu, která nám byla dána. Děti do určitého věku o sobě nepochybují a mají pěkný život. Potom jim někdo, kdo má nějaká vlastní selhání, prodá třeba myšlenku „ty nejsi zase taková hvězda“ nebo „nemůžeš chtít přece všechno“ a sebeúcta dostává první zářezy. Je třeba si uvědomit a možná i napsat, co se mi v životě povedlo a v čem jsem opravdu dobrý. To je dobrá investice. Člověk je tím, čím si myslí, že je. Proto je dobré si o sobě myslet dobré věci.
Jak to vypadá v malých firmách? I tam se neschopní mohou schovat?
Menší firma není krytá velkou finanční rezervou a i malé chyby se platí velice krutě. Lidé tady musí zastávat často více postů, musí zaskočit za nemocného kolegu, který dělá něco jiného, takže tam se neschopnost projeví mnohem dříve.
Učíte ty nešťastníky bez sebevědomí, co mají dělat, aby byli úspěšní?
Dřív jsem si to myslel, ale zjistil jsem, že se nepotřebujeme učit nové věci, že je to určitý klam. Je třeba ty „zoufalce“ jen správně nasměrovat.
Tomu nerozumím, můžete to vysvětlit?
Musíme oprášit to, co už víme a co máme v sobě, a odstranit to, co naše schopnosti a sebevědomí zatlačilo do pozadí. Čím častěji jsme zažili nějaké selhání, znehodnocení nebo ponížení, tím víc jsme v roli oběti, která se jen těžko dere na slunce. Správné školení pomůže tyto zaprášené schopnosti očistit, ale když je má pak školený použít v praxi, znovu selhává. I proto se snažím při svých přednáškách o co největší jednoduchost, funkčnost a názornost.
Můžete uvést nějaký příklad z praxe?
Do jedné menší firmy nastoupila nová mladá účetní. Na postu vedoucí oddělení nahradila starší paní, která tam pracovala léta. Starší vedoucí nemohla překousnout, že se z ní stala jen řadová zaměstnankyně a začala dělat své nové vedoucí ze života peklo. Všude rozhlašovala, že nic neumí, že má účetnictví v nepořádku, prostě používala klasické metody šikany. Mladá vedoucí se začala hroutit, a protože patřila k těm málo sebevědomým, mlčela. Když se neustálý stres začal projevovat na jejím zdraví, vyhledala nás. Poradili jsme jí, aby si nechala provést audit.
A jak to dopadlo?
Všechno bylo v pořádku. Problém byl, že výsledky auditu nechtěla zveřejnit. Prý by to vypadalo, že se chlubí. Nakonec výsledky zveřejnila, její podřízené si to přečetly a začaly se k ní chovat lépe. Bývalá vedoucí raději odešla do předčasného důchodu.
To je jasný příklad nízkého sebevědomí, který nás může stát v zaměstnání nejen místo, ale i zdraví. Z vlastních zkušeností musím dodat, že častěji se setkávám s variantou, kdy mladí nezkušení ztěžují život slušným a zkušeným starším kolegům.
Martin Staněk radí lidem, jak získat sebevědomí a stát se úspěšným člověkem.
A co poctivost? Má vůbec v dnešní době nějakou váhu?
Poctivost je základ dlouhodobého úspěšného podnikání. Nejsem snílek, ale jasně vidím, že boží mlýny melou jistě. Nepoctivý člověk sice třeba dál vydělává velké peníze, ale trpí tím jeho rodina. Hraje si sice pořád úspěšného člověka, ale vnitřní smutek a nepohoda mu rozežírá duši. A to my ostatní samozřejmě nevidíme. Řekl bych, že člověk nemůže být opravdu šťastný, když musí něco tajit. A vnitřní smutek nelze zaplácnout penězi.
Hodně lidí, kteří mají arogantní šéfy, mlčí a nechávají sebou mávat, protože se bojí o práci. Co s tím?
To máte jako ve škole. Kluk, který nekouří, nepije a chová se slušně, je často terčem šikany. A to platí i v dospělém věku.
Jste odborník na takzvané vyhoření. Co radíte klientům, kteří neustále pracují a hrozí, že se jednoho dne sesypou?
Častá chyba je, že se obecně hledají zástupné důvody pro ztrátu energie. Chodí na kurzy, ptají se kartářek a horoskopů na svůj tragický osud a přehlížejí jednu podstatnou věc. Totiž že vedle sebe mají člověka, který znehodnocuje to, co dělají. Je to jejich energetický upír.
Takového upíra asi snadno poznáme a snažíme se ho intuitivně zbavit. Nebo ne?
Není to tak snadné. Energetičtí upíři používají různé způsoby - od inteligentního znehodnocování až po hrubé urážky. Výhodou hrubých urážek je, že jsou snadno rozpoznatelné a člověk se může lépe krýt. Odstřelovač našeho sebevědomí je však často velice dobře schován. Když máte vedle sebe skrytého utlačovatele, ničí vám to život. A i když už pracujete jinde a po letech se o něm začnete bavit, může vám to znovu odebrat hodně energie.
Je vůbec možné, aby se z celoživotního pesimisty a smolaře stal úspěšný a šťastný člověk?
Šance tady je vždycky, člověk však musí sám chtít. Je mnoho těch, kteří si v roli oběti lebedí a pomoci nechtějí. Jenže pomoc je od slova moc a dobrá pomoc dává moc.
Jak v tomto kontextu vnímáte náladu v české společnosti?
Myslím, že situace je už lepší, i když nová generace mění nahrbenou a sebemrskačskou náladu až příliš velkým sebevědomím. Zlomeniny páteře našeho národa si neseme z let 1938, 1948 a 1968. Minulý režim a ideologie zaryla velkou ránu našemu sebevědomí a zlomila hodně duševních páteří. Naštěstí se to lepší.
Existuje nějaká cesta ven? Myslíte si, že se někdy narovnáme?
Jednou z cest je dobré vzdělání, kdy se mladá generace naučí schopnosti dobře vyhodnocovat informace. Jsme zaplaveni spoustou návodů na lepší život, ale neumíme vyhodnotit informace. A to je podle mě klíč. Musíme si uvědomit, že i autority mohou šířit totální nepravdy. Proto platí pravidlo, že pokud si nejsme jisti, ptejme se, zjišťujme, slušně diskutujme.
A rada na závěr?
Dělejme to, co nás baví, nebo se o to alespoň snažme. Velké procento bdělého času trávíme v práci a dělat něco, co nás nebaví, je hodně špatné. Odráží se to nejen na našem zdraví, ale také na vzorcích chování našich dětí. Když totiž potomek vidí, že chodíme do práce i z práce naštvaní a že o víkendech doslova padáme se slovy „zatracená práce“, je to pro něj vodítko. Může dojít k názoru, že nemá zájem zdravě vyrůst, protože kdo by se těšil do toho strašného dospěláckého světa.
