„Blondýnek je na světě kolem dvou procent a jejich vlasech je obrovská poptávka. Podle toho se odvíjí i cena. Čím delší a světlejší, tím vzácnější,“ popisuje Ivana Hanyšová, majitelka salonu Afroditi, který se zabývá prodlužováním vlasů. „Úplná utopie jsou dlouhé kudrnaté blond,“ dodává.
Podle Hanyšové za 50centimetrový culík tmavých vlasů může jeho bývalá majitelka dostat přibližně šest tisíc korun, rozhodující je také gramáž. Plavovlásky dostanou za cop dvakrát tolik.
Přestože rusovlasých je na světě ještě méně, přibližně jedno procento, ceny u výkupu této jedinečnosti neodpovídají. „V Čechách nejsou u zákazníků tolik populární. Specifikum je filmový průmysl a ortodoxní Židé,“ dodává Hanyšová, která se v oboru pohybuje přes třináct let. Výkupní ceníky zahrnují i vlasy šedivé, které jsou například pro filmové maskéry nenahraditelné, neboť dokážou dramaticky kouzlit s věkem herců.
Copy z Kavkazu
Globální obchod s vlasy je rozsáhlý a neregulovaný, těžko proto odhadnout jeho hodnotu. Obecně jde o miliardy dolarů ročně. A ceny vlasů v posledních letech výrazně rostou. Například hodnota tmavých ustřižených copů dovážených z Kavkazu stoupla za posledních sedm let v průměru z 950 na 1 600 dolarů (přes 36 tisíc korun) za kilogram.
Na jednu paruku se středně dlouhým střihem přijde zhruba 250 gramů vlasů za přibližně devět tisíc korun. Konečná cena paruky je však mnohonásobně vyšší. Vlásenkářky na její výrobě stráví dva až tři týdny. Během výroby ručně provlékají vlas po vlasu takzvanou monturou, vnitřkem paruky, na němž vlasy drží. Cena ručně vyrobených paruk z přírodních vlasů se tak pohybuje od 20 tisíc výše, ty obzvlášť propracované mohou stát i kolem 100 tisíc korun. S využitím strojové techniky, kterou někteří velkovýrobci používají, cena klesá.
Důležitou roli hraje také původ materiálu. Levnější paruky z asijských vlasů nejsou podle odborníků tak kvalitní, dražší středoevropské jsou zase náročnější na výrobu. „Středoevropské vlasy jsou mnohem tenčí a mají tendenci prolézat zpět dovnitř do čepice a cuchat se,“ vysvětluje Martina Kůrková, vlásenkářka a majitelka Salonu Kalliope.
Náročnost výroby potvrzuje Eva Charouzová, zakladatelka a majitelka společnosti Hair Union, jednoho z největších tuzemských prodejců vlasových výrobků v Česku. Na paruky z evropských vlasů proto člověk narazí v nabídce jen mála firem. „Výrobci v Asii umí hrubší asijské vlasy chemicky ztenčit, takže jsou od zdejších jemných vlasů opticky téměř k nerozeznání,“ vysvětluje Charouzová, jejíž firma má na skladě přes šest tisíc paruk.
Převážnou část tvoří paruky z vlasů umělých. Ty jsou totiž kvůli nižší ceně prodávány nejvíce, což potvrzuje i Katka Chaloupková z e-shopu s vlasovými integracemi Lenastyle. Umělé vlákno tvoří 70 procent prodeje e-shopu. Cena se pohybuje mezi třemi až osmi tisíci korunami.
„Stejně jako v jiných odvětvích byl v Česku po revoluci boom s parukami. Ženy si je kupovaly pro parádu, byla to módní záležitost. Za tu dobu se trh proměnil. Naprostá většina našich klientů jsou bohužel lidé, kteří vlasy ztratili nebo jim ubyly ze zdravotních důvodů. Nejčastěji jde o onkologické pacienty či lidi trpící alopecií,“ uvádí Charouzová, která s parukami obchoduje přes 27 let.
Umělé vydrží rok, pravé i sedm
Pojišťovny na paruky z prostředků veřejného zdravotního pojištění přispívají částkou tisíc korun ročně. V roce 2017 vyplatila Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) poukázky pro 3 595 klientů, Oborová zdravotní pojišťovna (OZP) pro 282 klientů. Podle nových pravidel platných od druhé poloviny letošního roku však tento příspěvek existovat nebude a výše poukázky bude záležet na každé pojišťovně zvlášť.
„Zákaznice často přijdou s tím, že chtějí paruku z pravých vlasů, protože mají pocit, že vypadá lépe. Když pak ale vidí ty umělé, které na pohled od paruk s pravými vlasy samy nerozeznají, změní názor,“ vysvětluje Charouzová. Místo jedné paruky z pravých vlasů si tak zákaznice často koupí více paruk umělých. Kromě výrazně nižší ceny jsou syntetické vlasy lehčí, jednodušší na údržbu a udrží původní tvar účesu. Jejich životnost je však nízká. Vydrží přibližně rok. Paruka z lidských vlasů může majitelce sloužit i sedm a více let, záleží na frekvenci nošení a údržbě. Kvůli vysokým cenám přírodních paruk pro nemocné pacienty proto vznikají nadace, kde lidé mohou své vlasy na výrobu darovat.
Významnými zákazníky parukářských salonů jsou také divadla či filmová a televizní studia. Přestože na výrobu unikátních paruk mají většinou vlastní vlásenkářky, bez prodejen se neobejdou. „Nákup se řeší v případě, když inscenátoři požadují třeba deset stejných paruk pro jednu osobu nebo když má mít 40členný operní sbor stejný účes,“ vysvětluje Tomáš Staněk, tiskový mluvčí Národního divadla.
Prodlužování vlasů, trend dnešní doby
Kromě výroby paruk v posledních letech sílí trend v prodlužování a zahušťování vlasů. Tenké pramínky cizích loken se připevňují pomocí miniaturních kroužků či jiné techniky na vlasy vlastní. Toto „vylepšení“ přitom dávno není záležitostí majetných celebrit. „Naše klientky jsou ženy ze střední vrstvy,“ uvádí Hanyšová. Prvotní aplikace stojí v průměru od šesti do deseti tisíc. Každé tři měsíce se pak „nastavené“ prameny kvůli odrůstání vlasů posouvají, což stojí přibližně tři tisíce korun.
Vlasy, které si klientky v salonech vyberou, mají často svůj vlastní příběh. Někdo je prodal kvůli ekonomické tísni, jiní je vyměnili za ostříhání zdarma. „V severní Evropě mají křesťanský rituál zvaný Postřižiny. Jde o obřadné ustřižení dětského culíku. Ten se pak většinou nechával v kostelech nebo se vyhodil. Domluvila jsem ale spolupráci s nadací propojenou s církví. Prodejem získají peníze na charitu a my do Česka dovezeme kvalitní vlasy,“ uvádí Hanyšová.
Také mnoho vlasů, které vyváží Indie, jeden z největších světových producentů, pochází z hinduistických chrámů, kde si je ženy nechávají rituálně oholit. Paruky z těchto vlasů však často postrádají kvalitu.
„Při sběru jednotlivých vlasů ze země v chrámu se promíchají směry růstu vlasů. Když se pak paruka či příčesek poprvé namočí, cuchá se,“ říká Hanyšová, která si proto vlasy jezdí vybírat osobně.
Kůrková dodává, že mnoho překupníků často ani nemá ponětí, jakou kvalitu vlasů nabízí. Prodejci umějí asijské vlasy zpracovat tak, aby vypadaly jako evropské. „Vyrábíme proto raději z toho, co si sami ustřihneme. Lidé buď přijdou s tím, že chtějí vlasy darovat, anebo copy posílají poštou. My musíme zkontrolovat, jestli jsou vlasy ve správném směru (a stažené gumičkami, pozn. red.), pokud ne, jsou nepoužitelné,“ říká Kůrková.
Podle Hanyšové je v Česku povědomí o výkupu a darování vlasů poměrně rozšířené. „Lidé to nedělají jen z ekonomických důvodů. Často zkrátka touží po změně a přitom chtějí, aby se jejich vlasy využily. Například před letními prázdninami zájem o prodej vlasů stoupá. Rodiče k nám chodí ostříhat své dcery před odjezdem na tábor. Jim odpadne starost o dlouhé vlasy, mají střih zdarma a my máme kvalitní vlasy,“ říká Hanyšová. I tak však dodává, že kvalitních delších vlasů je nedostatek. „Opravdu kvalitních vlasů, které budou lidé ochotni prodat, bude méně a méně. A poptávka žen, které chtějí své vlasy prodloužit či zahustit světově stoupá,“ říká Hanyšová.
