Přes čáru narušitel neprošel. O to se soudruzi postarali. Jakýmikoli prostředky. Živého či mrtvého, ale zadržet.
Zadrátované lesy na Šumavě
Plakáty s nápisem Muzeum železné opony nelze v oblasti Lipenska přehlédnout. Na horním konci vyšebrodského náměstí zahýbá nenápadná asfaltka do lesů. Ukazatel do areálu roty Mnichovice udává vzdálenost čtyři kilometry. Osmnáctá rota 3. praporu 7. brigády Pohraniční stáže byla dislokována nedaleko Mnichovic, jedné z mnoha šumavských obcí, které po druhé světové válce zanikly.
Budova je v celkem dobrém stavu, byla to totiž jedna z posledních rot, začala fungovat až v polovině roku 1989. Pohraniční a Cizinecká policie ji využívaly ještě nedlouho po vstupu České republiky do Schengenu.
Střední generace si tu vzpomene na své zážitky z vojny, pokud neměli to štěstí, že se jim podařilo dostat "modrou knížku", nejmladší generaci to moc neříká. Pro ně jsou tu proto připraveny ukázky "zadržení pachatele psem". Dětské nadšení se přenáší i na dospělé, zvlášť zahraniční turisty, kteří sem také často zajedou.
Pro ty, kteří zažili zásah na vlastní kůži, zvlášť když na ně mezi ostnatými dráty vyběhl samostatně útočící pes (SUP), to byla otázka života a smrti, často ale spíš toho druhého.
Na rotní vrátnici s patřičnou výzdobou znějí budovatelské písně a pochody, na stole v chodbě si můžete ohmatat lehký kulomet a samopaly, včetně "Škorpiona". Další místnosti jsou věnovány přímo životu na čáře.
Vzpomínky na uniformy, ale i cedule se zákazy vstupu
"Chladnou hlavu, planoucí srdce a čisté ruce"
Felix Edmundovič Dzeržinskij, zakladatel sovětské tajné služby, nesmí chybět. Plaketa s jeho podobiznou a pracovním heslem visí ve strážnici, která slouží zároveň jako pokladna. Můžete si tu zakoupit i staré vojenské odznaky nebo třeba pivo - kdo by odolal značce Král Šumavy nebo Pohraničník. A není špatné.
Kulomety, samopaly, část výzbroje PS
Dzeržinskij, vzor všech bolševiků, jeho ruce nebyly čisté, ale krvavé, portrét zdobil služebny vnitra.
Protože expozice je prozatímní, není ještě vyjasněno, jak se budova využije, není tu žádné velemuzeum. Ale chce to pozorně poslouchat a k tomu si i číst v kdysi přísně tajných dokumentech. Jsou o likvidaci. Nikdo nesměl dovnitř, nikdo nesměl ven. Pokud nebyl dostatečně prověřen.
Po zadrátování republiky a neustálém zdokonalování střežení demokracie a socialismu už jen soudruzi chladnou hlavou přemýšleli, jak dostat ty, kterým se doma nelíbilo. A svou práci brali opravdu s planoucím srdcem. Seznam lidí usmrcených na hranici elektrickým proudem, včetně fotografií, jak útěkář dopadl, jsou děsivé. Dokumenty o ostraze a potrestání jsou propracovány s matematickou přesností.
S prstem na spoušti i ve spánku
V zimě pohraničníci vyráželi na lyžích, koních, později na rolbách a skútrech, pásmo kolem plotu se muselo prohazovat od sněhu.
Visí tu i řada ocenění za vzornou službu a plnění povinností. Život na čáře lehký nebyl, ne všichni, kdo prchali nebo se vraceli, měli čistý štít, agenti neváhali použít proti zasahujícím vojákům zbraň. Ale sloužili tu horlivci, s prstem na spoušti i ve spánku. O tom, že 200 pohraničníků spáchalo sebevraždu a někteří zahynuli v minových polích, se mluvit nesmělo.
Jana Krále dráty doslova seškvařily
Hranice procházela Lipnem
Území, které bylo střeženo, se postupně stále více posouvalo do vnitrozemí. Místa, kde počátkem padesátých let procházeli králové Šumavy, se zakrátko změnila v přísně střežené pásmo s řadou nástrah, výbušných zařízení a signálních stěn propojených s minovými zátarasy.
Pásma byla tři, jedno hraniční a dvě zakázaná. V elektrickém plotě bylo napětí 15kV, při narušení člověka zasáhl proud, signalizace okamžitě ukázala místo narušení. Aby nevznikaly falešné poplachy, například kvůli vysoké zvěři, před vlastním plotem byly ještě plůtky na zadržení zvěře. V exponovaných úsecích ležely minové nástrahy, bylo jich až 70 na kilometr, a samostříly.
Písemný dokument z roty o úspěšném zadržení pachatele, který chtěl přejít hranici, při zásahu pomáhali dva psi
Na nedalekém Vítkově hrádku, nedávno zpřístupněné zřícenině, byla další rota. Hrádek sloužil jako protiletecká výstražná hláska. Hladinu Lipenského jezera střežily rychlé čluny Pohraniční stráže, řada obyvatel byla zapojena do donašečské sítě Pomocné stráže VB, pionýři byli vychováváni jako mladí strážci hranic.
Není ale ani dnes málo lidí, kteří střelbu na prchající obhajují. Prý to bylo v rámci tehdejších zákonů...
Na rotě uvidíte celkem moderní tělocvičnu, pokoj mužstva, kancelář velitele, fotografie ze života posádky, se kterou měla družbu obec Loučovice. Probíhaly tu i kulturní akce. Vojáci pomáhali v družstvu, v lese. Symbióza.
Chodba se musela lesknout jako zrcadlo, nástěnka ukazuje radostné soužití s občany z okolí
Vojenská "cimra", starší ročníky pamatují daleko horší podmínky
Živá a mrtvá Šumava
nebezpeční pohraničníciZa dobu existence československé železné opony na ní zahynulo téměř tisíc lidí. Pohraničníci však byli nejvíc nebezpeční sami sobě. Rukovali k nim vybraní mladí muži, kteří často nevěděli, co je čeká. Zemřelo jich celkem 650. Stali se nejčastěji obětí neštěstí, náhod či minových polí. Více než dvě stovky jich spáchalo sebevraždu. Civilistů z různých zemí zde zahynulo celkem 288. |
Žaňa na promítané mapě ukazuje, kde před válkou stály prosperující obce. Fotografie návsí, kostelů, hospod, společenský život. Po válce a vyhnání obyvatelstva zůstalo pár kamenů, pokřivená jabloň, mostek a kříž - zachovaný jen díky tomu, že zůstal na rakouské straně hranice.
Žaňa mapuje se svými přáteli kdysi živou, nyní "mrtvou" Šumavu. Příroda je k sobě milosrdná. Jizvy si zacelí sama. S jizvami z dob totality je to horší.
V promítací místnosti ukazuje p. Žaňa zakázanou oblast Lipenska a zmizelé obce
Kronika roty a nynější suvenýry, žádáno je hlavně pivo
Muzeum železné opony, projekt v Česku naprosto ojedinělý, zatím funguje jen v letních měsících, provoz končí tuto neděli 30. srpna. Budova je pronajatá, patří nedaleké obci Loučovice, která by ji ráda prodala, ale 50 milionů je asi hodně, přestože je ve velmi dobrém stavu.
Může se hoditMuzeum Železné opony
|
