František Antonín Špork, jemuž za Kuks vděčíme, byl synem generála, kterého za jeho válečné zásluhy odměnili šlechtickým titulem i značným majetkem.
S dědictvím hrabě naložil s rozmyslem a velkorysostí. Koncem sedmnáctého století na místě nalezených léčivých pramenů poblíž Choustníkova Hradiště založil hospital, jak se říkalo ústavům pro nemocné a přestárlé. Chtěl tu postupně vybudovat lázně světové úrovně. A nebyl to špatný podnikatelský záměr, vždyť i v Karlových Varech tehdy s lázeňstvím sotva začínali.
Vzpruha těla i ducha
Hrabě Špork nebyl žádný troškař. V roce 1692 přivedl na Kuks architekta Giovanniho Battistu Alliprandiho a zasvětil ho do své vize českého Fontainebleau, obdoby velkolepého zámeckého komplexu nedaleko Paříže.
Postupem času tak vznikl špitál pro staré muže ze Šporkova panství, spravovaný řádem Milosrdných bratří, kostel Nejsvětější Trojice, lázeňské budovy, kaple, letohrádky, divadlo, knihovna se studovnou, závodiště…
O hosty bylo náležitě postaráno, měli se nejen léčit, ale také bavit. V lázních si dopřávali koupele a po procedurách mohli vyrazit na kolonádu, do jízdárny nebo do špitální zahrady, k rozptýlení jim sloužila i obora s daňky.
A taky se mohli kochat. O sochařskou výzdobu lázní a hospitalu se totiž staral věhlasný Matyáš Bernard Braun, z jehož dílny vzešly sochy trpaslíků, andělů, křesťanských bojovníků, ale hlavně unikátní soubor soch ctností a neřestí.
Pýcha a pád
Není divu, že se Kuks opravdu stal společenským centrem své doby a nechat se tu vidět, to patřilo k bontonu. Mířili sem šlechtici, vzdělanci a umělci doslova z celé Evropy, na jejichž počest se zde pořádaly opulentní hostiny, lovecké štvanice i spektakulární večerní ohňostroje. Prostě to tady žilo. Jenže taková selanka bohužel nemohla trvat věčně.
Sláva Kuksu vzala za své poměrně záhy, už po čtyřech desítkách let, v roce 1738 totiž hrabě Špork zemřel a jeho dědicové o lázeňský fenomén nejevili valný zájem. Areál pak postihly povodně, ještě později ho zdevastovaly požáry a koncem 19. století byly lázeňské budovy postupně bourány.
Další smutnou kapitolu napsala válečná léta: například v průběhu druhé světové války Kuks sloužil jako zařízení Hitlerjugend. Až téměř půlmiliardová rekonstrukce, dokončená roku 2015, vrátila hospitalu jeho někdejší vznosnost a eleganci.
Dvorní sochař Braun
Tím nejvzácnějším, co je dodnes na území barokního komplexu k vidění, je největší galerie barokních soch pod širým nebem, která zdobí terasu před hospitalem. Ctnosti a neřesti v nadživotní velikosti vytvořily z tvrdého pískovce geniální ruce Matyáše Brauna a originály jsou umístěny v lapidáriu hospitalu.
Z lidských ctností se sochařského zpodobnění dočkaly víra, naděje, láska, moudrost, píle nebo statečnost, z neřestí pak pýcha, hněv, obžerství, závist, smilstvo či pomluva. Všech dvanáct alegorií ctností a stejný počet neřestí bylo původně polychromováno a v barvách musely vyhlížet ještě působivěji.
Další skvělá Braunova díla ukrývá nedaleký Nový les, kde umělec na Šporkovo přání vytvořil svérázný Betlém plný biblických scén a výjevů ze života poustevníků. Původně zde bylo rozmístěno dvacet šest figurálních plastik vytesaných do skal a balvanů. Zachovalo se jich jen deset, z nichž k těm nejfotografovanějším patří socha poustevníka Garina s přilehlou jeskyní.
Braunův Betlém představuje vrchol barokního sochařství v plenéru a je skutečným světovým unikátem.
U Granátového jablka
Když v roce 1743 přišli do Kuksu Milosrdní bratři, příslušníci řádu zaměřeného na péči o nemocné, založili zde lékárnu, jež podle znaku řádu dostala název U Granátového jablka. Z původního celku lékárenských místností se v autentické podobě zachovala oficína s vnitřním zařízením ze 40. let 18. století, včetně zdobeného lékárenského stolu či výtvarně vyvedených hmoždířů, baněk a rozličných pomocných nádob.
Milosrdní bratři v té době upravili i zdejší libosad na bylinkovou zahradu, kde pěstovali léčivé rostliny, z nichž připravovali tinktury, čajové směsi i mastia oleje.
Bylinková zahrada je po rekonstrukci v roce 2015 další pýchou areálu, i když už slouží jen k relaxačním a naučným účelům. Více než sto čtyřicet záhonů je osázeno mnoha druhy bylin a léčivek, nescházejí ty dobře známé, jako je máta či meduňka, ale ani ty exotické, třeba plamatka zelná, již jihoameričtí indiáni využívali pro její umrtvující účinky při bolestech zubů.
Ale pozor, rostou tu i stožec, durman nebo rulík zlomocný. Tak raději neochutnávat!