Přibližně 500 kilometrů dlouhé a z velké části pusté pohoří Antiatlas je volným pokračováním Vysokého Atlasu směrem k jihozápadu. Horstvo postrádá výrazný hlavní hřeben, krajina je rozčleněná desítkami bočních údolí, které se nakrátko mohou zaplnit vodou jen při deštích. Ty ovšem přicházejí po čertech zřídka. Celá oblast, s výjimkou některých částí severního podhůří, má roční srážkové úhrny pod 200 milimetrů, a splňuje tak charakteristiku horské pouště. Jižním směrem, k alžírské hranici, přechází Antiatlas v okraj Sahary.
Tafraout, berberské srdce
Srdcem Antiatlasu a také jeho největším sídlem je pětitisícové městečko Tafraout. Většina návštěvníků (jejich davy tam ale nečekejte) tam přijíždí buď z přístavu Agadir, nebo od města Tiznit ležícího na hlavní marocké severojižní silnici.
Cesta, která se opticky jeví jako krátká (150, respektive 100 kilometrů), ovšem v obou případech vede přes vysoká horská sedla a pokud započítáme četné fotografické zastávky, je třeba počítat s několika hodinami jízdy.
My jsme zvolili cestu „obchvatem“ a do Tafraoutu jsme se dopravili autem z jihu, z obce Icht ležící na okraji Sahary. Silnici, která byla v celé délce zprovozněna teprve před několika lety, předcházela pověst jedné ze scenéricky nejvděčnějších tras v Maroku a očekávání splnila vrchovatě.
Cesta, nyní v celé délce asfaltová, vede ve směru z jihu nejprve desítky kilometrů dlouhým vádím vklíněným mezi útesy a skaliska fantaskních tvarů. Smutně krásné horizonty, místy připomínající krajinu amerického Divokého západu, několikrát přeruší palmy a domky horské vesnice.
Pak silnice strmě vyšplhá na pustou náhorní plošinu, která končí průsmykem Tizi ou Manouze (1 500 m). Teprve severně od tohoto sedla se začnou hlásit nesmělé známky civilizace: obhospodařované mandloňové sady, skromné vesnice. A po desítkách kilometrů také potkáme první auto.
Zelená končí a nastupuje hnědá. Východně od města Guelmin se zvedají první vrchy Antiatlasu. Dál už vláha od moře nedosáhne.
Na 80 kilometrů dlouhém úseku Assa – Icht už nebyl vůbec nikdo. Všude kolem jen bezútěšná kamenitá poušť.
Zatímco příjezd do Tafraoutu lemují pitoreskní žulové skály, samotné město ležící ve výšce téměř 1000 metrů vizuálně neohromí. Je tu základní infrastruktura včetně restaurací, kaváren a několika malých hotelů, tržiště představuje vhodné místo pro nákup suvenýrů. Prodejci tu jsou zařízení hlavně pro potřeby místního berberského obyvatelstva a ceny jsou o mnoho nižší než např. v Agadiru.
Na Djebel el Kest
Tafraout představuje výborné východiště do okolních hor. Turistických možností je v oblasti sice celá řada, informací i spolehlivých zdrojů ovšem jen pomálu. Turistické značení v terénu samozřejmě neexistuje a nejlepším pomocníkem (alespoň pro hrubou orientaci) je mít staženou mapu do mobilního telefonu a orientovat se podle GPS lokátoru.
Pokud si na tento způsob netroufnete, tak v místě nabízí své služby několik turistických agentur. Ale připravte se na to, že hlavním komunikačním jazykem vedle místního berberského dialektu je tu francouzština. Přijatelně anglicky umí jen málokdo.
Naším cílem bylo horské pásmo zvané Djebel el Kest, respektive jeho stejnojmenný nejvyšší vrchol nesoucí jméno Afa-n-Tmezgadiwine. Jde o masiv budovaný načervenalým kvarcitem (přeměněnou horninou, která se v Česku vyskytuje jen zřídka), a vizuálně tak jde o představení, se kterým se v Evropě sotva můžete setkat. Oblast je málo prozkoumaná, o čemž svědčí i pozoruhodný rozptyl údajů o kótě nejvyššího bodu. Různé mapy hodnotí výšku Djebelu el Kest od 2 345 do 2 375 metrů.
Výstup na Djebel el Kest
Vesnička Tagdicht je mimořádně malebně položená.
Volíme jednu ze dvou „základních“ tras, která začíná ve vesnici Tagdicht ležící ve strmém bočním údolím ve výšce necelých 1 400 metrů. Již příjezd do obce ale znamená neobyčejný zážitek. Povrch silničky se asi po třech kilometrech mění z docela dobrého asfaltu na betonové dílce, které se místy zvedají vzhůru sklonem jistě přesahujícím 15 úhlových stupňů. Trasa je tak úzká, že zejména v serpentinách i s autem střední třídy máme práci se na vozovku vejít a skoro pořád jedeme na jedničku. Silnice stoupá ve strmém bočním svahu a netřeba dodávat, že zábradlí či svodidla tu neznají. Místy dokonce jedeme jen pár decimetrů od kraje stametrové strže.
Ale nakonec všechno dobře dopadne a když překonáme výrazný skalní práh, objeví se před námi malebná kotlina zaplavená tisícovkami rozkvetlých mandloní a mezi nimi skromná obydlí obyvatel Tagdichtu. Je to izolace se vším všudy, auta po vsi nevidíme skoro žádná a pěší cesta do „civilizace“, po cestě, po níž jsme klopotně přijeli, trvá nejméně dvě hodiny.
Skupina berberských mužů, kteří se na „návsi“ vedle miniaturního obchůdku vyhřívají na sluníčku, nás na dotaz „Djebel el Kest“ zřetelně posílá západním směrem. Čas výstupu ohodnotí na tři hodiny a zřejmě nejsme první komu takto radí.
Na konci obce ještě na rozcestí zaváháme a dáme zavděk další radou, ale pak už je směr jasný. Cesta, místy lemovaná nenápadnými mužiky, stoupá zprvu mírně ještě mezi mandloněmi, ty však časem ustoupí křovinám a malým lesíkům. S narůstající výškou se vylepšují výhledy a také poněkud roste naše zmatení: který z mnoha vrcholů nad námi je ten pravý?
Výhledy z vrcholu Djebel el Kest neomezuje vůbec nic.
Závěrečný traverz těsně pod hřebenem nás nakonec po dvou hodinách a dvaceti minutách přivádí na plochý a poměrně rozlehlý vrchol, na jehož jižní straně vystupují ruiny jakéhosi dávného obydlí. Rozhled je kruhový a obsáhne nemalou část jižního Antiatlasu. Domky Tagdichtu, rozházené v kotlině o tisíc výškových metrů níže, odtud vypadají jako kostky stavebnice.
Na vrcholu Djebel el Kest zůstáváme skoro hodinu, pohlceni absolutním tichem a fantaskními scenériemi narůžovělých hor, které se táhnou všemi směry, kam až oko dohlédne. Jen severní úpatí hřebene je místy zelenější, to jsou místa, kam dosáhne občasná vláha přicházející od Atlantiku. Směrem na jih v dálce rozpoznáváme silnici, po které jsme dopoledne přijeli od Sahary, a charakteristické stolové hory jižně od Tafraoutu.
Sestupujeme stejnou cestou a do Tagdichtu se vracíme v době, kdy masiv Djebel el Kestu již na kotlinu vrhá hluboký stín. Ves je úplně vylidněná a o lidské přítomnosti nás přesvědčí jen hlas muezina, který svolává místní do mešity. Do Tafraoutu se vracíme s posledními zbytky denního světla.
Výhledy z vrcholu Djebel el Kest neomezuje vůbec nic.
V Tafraoutu žijí výhradně Berbeři. Ženy chodí zahalené úplně všechny, muži nosí tradiční splývavý oděv a často též pokrývku hlavy.
Následující den už zbývá pouze přiblížit se na letiště do Agadiru. Celkem 140 kilometrů dlouhá trasa nám nakonec trvá s četnými fotografickými zastávkami přes tři hodiny. Na začátku vystoupá na horské sedlo vysoké 1 650 metrů a silnice se pak dlouhé minuty vlní po náhorních plošinách tu a tam proložených suchými údolími.
Teprve když se přiblížíme k městečku Biougra, začíná se v krajině objevovat více zelných tónů a vedle palmových hájů se tu a tam ukážou i skromná políčka. Občas také potkáme nějaké to auto, což byl dosud téměř neznámý jev. Antiatlas je definitivně za námi. A výzva, abychom se do tohoto krásného pohoří někdy vrátili, naopak před námi.
Může se hoditNejbližší letiště vhodné pro návštěvu jižního Maroka, Agadir-Al Massíra, je obsluhované i evropskými nízkonákladovými aerolinkami. Nově zavedená linka easyJetu z Berlína sem doletí za čtyři hodiny. Veřejná doprava po některých silnicích Antiatlasu sice existuje, ale spoje jsou velmi řídké. Do odlehlých vesnic se nedostanete jinak než taxíkem. Nejlepší volbou zřejmě je půjčit si rovnou na letišti auto. Výpůjčku si zařiďte předem přes některého z prověřených zprostředkovatelů (Holiday Atos, Auto Europe aj.). Síť ubytovacích zařízení je mimo Tafraout velmi řídká. Pokud se budete posouvat dál, zjistěte si, zda ve vyhlídnuté destinaci vůbec nějaká možnost bydlení je. Policisté monitorují pohyb cizinců a neradi vidí, když návštěvníci nocují u místních lidí. Skoro všichni místní Berbeři ovládají francouzštinu, zatímco anglicky mluví jen málokdo. |
